PLAYERS HELP - vše pro hráče pc her

Pokud se nemýlíme, tak původní Trauma Center pro Nintendo DS bylo veřejnosti představeno prakticky zároveň s novým nintenďáckým handheldem a ihned se stal velmi očekávaným titulem. Tato očekávání byla ve výsledku v podstatě splněna a přestože jsme této hře z v recenzi uvedených důvodů neudělili kdovíjak vysoké hodnocení, stále zůstává titulem, který i dnes rozhodně stojí za doporučení každému, kdo s NDS právě začíná, ale i těm, které tato hra dosud míjela. Nebyl proto důvod se na verzi pro Wii netěšit.

Velmi dobře ale funguje práce se základními nástroji.

Při jejím spuštění jsme ale zažili hodně slušné déja vu. A když říkáme „hodně slušné“, myslíme tím „maximální“. Vžíváte se totiž opět do role začínajícího doktora Stilese, jenž sice již v praxi nějakou dobu funguje, ale do pořádných operací se moc nehrne a raději flirtuje se sestřičkami. Vydáváte se s ním pak na cestu k tomu, aby se stal opravdovým a hlavně zodpovědným lékařem, jehož hlavním cílem bude zachraňovat životy a pomáhat lidem namísto flákání se s kámoši po putykách. Sranda ovšem je, že zdejší příběh je s NDS verzí stejný nejen rámcově, ale pokud si ještě vzpomínáme, tak bychom řekli, že jsou příběhy stejné zcela absolutně. Novinkou pro ty, kteří již s Trauma Center měli tu čest na NDS, tak zůstává prakticky pouze ovládání. Opět totiž začínáte první tutoriálovou operací, v níž zraněnému po bouračce na motorce vytahujete z ruky skleněné střepy, následně budete odstraňovat vnitřní nádor a zanedlouho budete zachraňovat rockového zpěváka, jemuž budete z krku odstraňovat polypy. A do hry vás opět uvede zkušená harcovnice ze sesterny, která ale ještě na počátku hry odejde, a vy tak vyfasujete mladou krev v podobě nové, ale o to ambicióznější sestřičky, která po vás bude štěkat jako po malém klukovi.

Vedle příběhové linie jsou prakticky naprosto shodné i herní mechanismy, které se opět liší jen jinou ovládací metodou. Máte tak zde opět k dispozici konstantní sadu několika nástrojů (v tomto případě osmi), které v průběhu operací podle potřeby střídáte. Máme zde odsávání, laser, šití, desinfekci, pinzetu, injekce atd. Pochopitelně nemůže chybět skalpel. Vedle toho se ale podle situace ještě na okraji obrazovky objevují další předměty jako například krycí membrána nebo obvaz.

Příběh nepředstavuje nic světoborného, ale je rozhodně příjemný.

Změna způsobu ovládání ale zase není až tak málo, jak by se mohlo zdát. Paradoxně i proto, že se zde některé úkony provádějí hůře či obtížněji než tomu bylo na NDS, se hra stává jaksi reálnější. Například řez skalpelem je tak nutné vést opravdu precizně a rozhodně nelze spoléhat jen na mechanické vedení čar. Na druhou stranu je ale rozeznávací schopnost hry velmi benevolentní, a tak v takovýchto případech stačí, abyste víceméně pouze propojili naznačené body a pokud nebudete vytvářet ultra sabotérské klikatice, bude řez úspěšný.

Velmi dobře ale funguje práce se základními nástroji ve smyslu jejich výběru. Jejich ikony jsou totiž rozmístěny do tvaru pravidelného osmiúhelníku, což odpovídá osmi směrům analogové páčky na nunchaku, jejíž prostřednictvím si požadované nástroje vybíráte. A díky tomu, že plast okolo páčky je tvarován do stejného geometrického útvaru, je již po chvíli hraní výběr nástrojů dost intuitivní i rychlý a přesný, což je další paradox, protože ve skutečnosti v tomto ohledu být přesní vlastně vůbec nemusíte. Pohnete páčkou požadovaným směrem a pohledem na obrazovku zjistíte, který nástroj jste vybrali, a pokud to není ten, co jste chtěli, tak stačí jen pohnout páčkou do „vedlejšího rohu.“

Celé to působí opět o něco přirozenějším dojmem a to zejména proto, že styl hraní na DS byl značně „klikavější“, zatímco zde vše ovládáte řekněme přímo a navíc se do hraní zapojují obě ruce, čímž pádem je hra o poznání sugestivnější ve vytváření dojmu skutečné operace. Jednoduše, ale zajímavě a vtipně je vyřešena pinzeta. Zatímco u ostatních nástrojů stačí pro jejich použití stisknout tlačítko A, při použití pinzety je potřeba stisknout zároveň tlačítka A a B, čímž pádem zapojíte do práce oba prsty jako se skutečnou pinzetou, což jen dotváří výborný dojem z ovládání a ještě přiživuje atmosféru skutečného zacházení s nástroji. Škoda snad jen šití, které je opět řešeno kreslením lomené čáry napříč ranou, jehož provádění je asi nejméně pohodlné z celé hry. Zatímco na NDS stačilo jednoduše nakreslit lomenou čáru, zde to sice stačí rovněž, ale zas až tak jednoduché to rozhodně není. Pro dosažení dobrých výsledků je potřeba citlivého přístupu a přesných pohybů, ale asi se spokojíte s lecjakou hrůzou, zejména v případech, že vás již tlačí čas. Nepříjemné ale je, že i šití se započítává do vyhodnocení operace, které tím pádem bude o něco sníženo.

Dobře funguje i zdejší příběh, jenž sice nepředstavuje nic světoborného, ale je rozhodně příjemný. Občas se snaží zahrát na vážnější strunu, občas se vytasí s nenásilným vtípkem, u nějž se bezděčně uchechtnete. Příjemné je i grafické zpracování, které sice opět naprosto přesně kopíruje NDS verzi, ale i se svými statickými obrazovkami je koukatelné. K daným situacím sedí i použitá hudba, která je nevtíravá, ale dokresluje dění velmi dobře. Dialogy se odehrávají formou psaného textu, přičemž namluveny jsou pouze některé krátké hlášky typu Trauma Center "veteránům" známého „Let´s begin the operation!“

A je to Přestože hra celkově funguje v podstatě na výbornou, nelze si nevšimnout jedné věci. Ačkoliv provádíte operace nejrůznějšího druhu, vystačíte si s poměrně velmi úzkou škálou nástrojů. Když to srovnáme s hromadou mučidel, která lze zahlédnout třeba již jen u zubaře, tak ve hře není prakticky nic. Na druhou stranu to ale svědčí o vašich značných dovednostech, protože kvalitní profesionál v jakémkoliv oboru dokáže i s málem dělat zázraky. Jako typický příklad se nabízí známá dvojice kutilů Pat a Mat, kteří v desítkách dílů seriálu A je to názorně předvádějí, že k tomu, abyste cokoliv řádně pohnojili, bohatě stačí kladivo, pilka a vrtačka. Holt, kdo umí, ten umí.

A tady se opět dostáváme k prakticky jedinému zádrhelu celé hry – Trauma Center harcovníkům totiž budou známé nejen místní hlášky, ale kompletně celá hra. Otázkou tedy zůstává, zda jsou harcovníky natolik odhodlanými, že jim Wii verze bude stát za to jen z důvodu nového ovládání. Pokud jste ale původní hru v životě neviděli, budete pravděpodobně velmi spokojeni. V takovém případě totiž Trauma Center: Second Opinion má rozhodně co nabídnout a určitě není od věci dát mu šanci. Netradiční námět a netradiční koncept v líbivém zpracování, to vše zabaleno v lehkém, ale příjemném příběhu, to zkrátka musí fungovat. Zvláště v kombinaci s promyšleným a intuitivním ovládáním.