Tony Hawk´s Proving Ground: dochází mu dech

Nejnovější Tony Hawk zabaví a neurazí, ale v souboji s konkurenčním, paradoxně nemilosrdným titulem Skate. opouští ve většině disciplín arénu „na prkně“ a nikoliv „s prknem“. Přitom k lepšímu výsledku stačilo trochu déle a pečlivěji ladit.
- .Ke kompletaci je toho dost
- .RPG prvky
- .Místy nejasné úkoly
- .Nevzrušivá grafika plná chyb
- .Fyzika bájí a pověstí
Jedno
je jasné: Tony Hawk si svou pozici budoval dlouho a usilovně – a má
tudíž tomu odpovídající základnu fanoušků. Na druhou stranu trh je trh
a na nostalgii hledí jen ve velmi omezené míře. Třebaže není úplně
etické odkazovat na jinou recenzi z vlastní dílny, zde se tomu lze jen
stěží ubránit. Na tom, jak se dnes jeví nejnovější díl „Tondy“, totiž
nese značný podíl právě podařená, byť obtížná, hra Skate.,
překvapivě vydaná gigantem EA. Pojďme se tedy podívat, jak si vede
nejnovější přírůstek papírově zkušenější, arkádovější série.
Když víte, co máte dělat, bývá provedení otázkou chvilky.
Logo Neversoftu, předcházející spuštění vlastní hry,
navnadí očekávání víc než příznivě. Nejenže vypadá na PS3 velice
pohledně, bohužel i o dost lépe než všechny další
animace, ale i samotný nápad se skejtujícím okem, které se nabodne na
drát, působí patřičně svěže a drze. Následuje samozřejmá editace
postavy. Zde je na výběr z široké nabídky suverénně se tvářících
chlapíků a kdo už neví, co by, může nebožákovi na obrazovce klidně
vyrobit brčálově zelený nebo ostře růžový obličej, v tom se fantazii
meze nekladou. Na to naváže tutoriál, sevřený hranicemi několika ulic a
přístavu – a první nedostatky vyplouvají na povrch. Co vás udeří do očí
hned: grafika. Není špatná, ale zároveň tak nějak nemastná neslaná a
procesor Cell rozhodně nebodá ostruhami. Naštěstí si hráče v průběhu
děje alespoň trochu získá pestrostí zobrazovaného prostředí v prostoru
uměle zhuštěného trojměstí Philadelphia, Washington D.C. a Baltimore.
Smutné ovšem je, že se setkáte s celou řadou tu větších, tu menších
chyb. Stalo se mi třeba, že jsem při nájezdu na rampu místo skoku
opakovaně „utopil“ postavu v rampě, jindy mi před
očima zmizelo auto z vozovky a podobně. Na internetu ostatně najdete bohatou sbírku
nahrávek nejrůznějších grafických kiksů titulu, včetně praktických
návodů na procházení zdmi. Další nemilá věc, i když ne přímo problém,
je to, že ani na logickou krásu tvůrci moc nehrají. Chápu snahu
otevírat lokace postupně a „za odměnu“, ale ulice zabarikádované
betonovými bloky jsou trapné i ve střílečkách, nehledě na to, že často
máte dost prostoru projet, ale hra vás velmi toporně vrátí zpátky a
ještě ten úlet zdůrazní hláškami typu „dobrý pokus“.
Ovládání navazuje na starší díly, a je tedy svěřeno
kombinacím tlačítek a pohybů analogovými páčkami, jimiž například ve
vzduchu rozhýbáváte prkno jako pravou a levou nohou - na nedostatek
proveditelných triků nebo malý prostor pro tvorbu vlastního stylu si
opravdu nelze stěžovat. Přitom je místy dokonce zjevná snaha o neotřelá
řešení, takže například u prostého odrážení nohou při přímočaré jízdě nestačí
jen mechanicky mačkat tlačítko R1, ale je nutné tak činit ve správné
frekvenci, jež se se vzrůstající rychlostí pohybu plynule mění. Zní to
možná složitě, ale až vám správný postup, tzv. Aggro Kick, přejde do
krve, stane se jednou ze světlejších stránek hry, protože nutnost řídit
se citem – zapomeňte na poučky autorů o mačkání tlačítka v okamžiku,
kdy má postava
na obrazovce „nataženou nohu“ – udržuje pozornost příjemně čerstvou.
Odvrácenou stranou tohoto řešení je jednak fakt, že i při malém
polevení v koncentraci se rytmus ihned rozhodí a postava se vmžiku
téměř zastaví, a jednak také to, že při dodržení správného postupu se
naopak záhy řítíte ulicemi jako obtížně řiditelná střela,
takže rozumný plán pořádně se před rampou rozjet může ztroskotat na
neschopnosti současně se na ni optimálně trefit. O realismu ani
nemluvě, protože byť se i ve skutečnosti frekvence odrazů nohou
v závislosti na rychlosti mění, to, že je na vás každé vozidlo krátké,
můžete vidět jen u Tonyho Hawka – ostatně pěstováním vlastní
reality je série proslulá.
Je možné seskočit z jakékoli výšky, aniž byste si byť narazili patu.
Nereálnost TH si koneckonců člověk
uvědomí hned při úvodním úkolu přeskočit odstavené auto: virtuální
skejtař vyjede po rampě a na jejím vrcholu se odrazí tlačítkem X –
potud v pořádku. Ale světe div se: v době, kdy letí po jakžtakž
uvěřitelné „balistické“ křivce přes střechu zaparkovaného vozidla, lze
dalším zmáčknutím tlačítka X docílit toho, že skokan přímo v letu znova
vyskočí – o copak se odrazil, když se karosérie ani nedotknul? – a
výšku skoku tak bezmála zdvojnásobí. Protože se vaše akce
filmuje, můžete se pak fyzikální nesmyslností triku do sytosti kochat.
Bohužel právě příslovečný a tolikrát vysmívaný „double jump“ je jedinou
cestou, jak zdolat celou řadu přeskoků ze střechy na střechu, výskoků o
poschodí výš, jak se vypořádat
s předepsanou sérií triků ve vzduchu a tak dále. Nikdo už se pak
nediví, že je možné seskočit z jakékoli výšky, aniž byste si byť
narazili patu. Jindy hrdina s klidem grinduje po tramvajových kolejích
zapuštěných naplocho ve vozovce a naopak jezdí přes obrubníky nebo
dokonce po vystouplých kolejích a pražcích metra, jako by šlo o
mramorově hladkou placku. I když, na tom všem není nic špatného, arkády
mají své kouzlo.
Potíž je ale v tom, že Proving Ground je zase z jiného
zorného úhlu opravdu spíš zkouška - nervů - než zábavná arkáda, na což
nováček přijde už v tutoriálu, který může sloužit jako odstrašující
příklad toho, jak výuková část her nemá vypadat. Nevadí ani tak
linearita, která je tutoriálům vlastní. Ostatně si můžete vybírat mezi
třemi hvězdnými učiteli a lineární je jen sled úloh u každého z nich.
Zamrzí spíš nevídaně špatně zpracované zadávání konkrétních úkolů.
Funguje to následovně. Otevřete
si mapu a vidíte, kde na vás úkol čeká. Na označeném místě najdete
nějakého slavného chlapíka, jenž je kromě krátkého filmečku se svou
živou předlohou uveden do děje co možná nejsměšněji, stylem „no to je
neuvěřitelné! Sám Mike V. přihlíží, jak se tu rozbíjím!“ – zajisté to
má být projevem humorného nadhledu, což se ne úplně daří.
To by ale nebylo tak zlé. Mnohem horší je, že zmíněná star
zadá úkol, v lepším případě ho ještě sama předvede a ukáže asi na tři
vteřiny, co zmáčknout - čímž je s vámi hotova. V horším případě jen
lakonicky ucedí, co máte udělat – slabší v angličtině nechť si
nezapomenou zapnout titulky - a nepředvede a neukáže už nic. A teď babo
raď: co že se to po mně vlastně přesně chce? Nemohl bys mi to, ó velký
Tony Hawku, prosím, zopakovat? Ne, nemohl! Ještě štěstí, že se ve
složce Trick Controls vyskytuje zasutá, leč vrcholně užitečná podsložka
Tutorial videos, jinak by asi ovladač „flájtoval“ oknem
velmi záhy. Jak už bylo ovšem řečeno, ne každé zadání je doprovázeno
videem, které lze následně někde vyhrabat. A protože tu navíc úřaduje
autosave, může se stát, že najednou za nic na světě nevíte, co máte
udělat a stěží se to ještě někdy někde dozvíte, takže nezbývá než
metoda pokusu a omylu, s níž ale při komplikovanosti některých úkolů
můžete strávit upocenou hodinku, aniž byste se řešení byť náznakem
přiblížili. Přitom hra není vysloveně hardcore a když víte, co máte
dělat, bývá provedení otázkou chvilky.
|
Rozhodně tu ale nejsou jen negativa a hra
má co nabídnout – zvláště ti, co mají sérii rádi, se nemusejí obávat,
že by z výsledku propadli depresím. Za úspěchy při svém snažení
získáváte nejen peníze,
za něž můžete nakoupit nějaký ten pro žánr obvyklý sortiment, ale i
investovatelné zkušenostní body. Ano, váš dojem je správný – jsou tu i
decentní RPG prvky. Získané body lze investovat do tří různých
základních směrů rozvoje: Career, Hardcore a Rigger. Například Career
umožňuje rozvíjet schopnosti Nail the Trick, Nail the Grab a Nail the
Manual – zpomalené triky vypadají dobře, byť pád, který na ně v případě
neúspěchu naváže, má naopak k dokonalosti zobrazení a fyzikální
uvěřitelnosti dost daleko. Vzhledem k tomu, kolik je pro rozvoj potřeba
zkušenostních bodů, nelze investovat do všeho naráz, takže se vaše
cesta může vyvíjet značně odlišně v závislosti na tom, kterým směrem se
vydáte – to teoreticky skýtá motivaci pro opakované hraní, ovšem
opravdu pouze teoreticky, protože třeba Rigger spočívá v poměrně nudném
budování dráhy
pro
vaše triky á la skatepark pomocí množství jednoduchých stavebních
prvků: můstků, ramp, grindovacích roštů a podobně. Ale kdoví, třeba
někoho zaujme právě tento styl hry.
Povedený je maximálně prostý a přitom funkční způsob editace videa: jednoduše můžete kdykoli začít natáčet cokoli a následně si video postupně získávanými „profi“ nástroji upravíte, sestříháte, uložíte nebo smažete, podle toho, zda výsledek stojí za námahu a chlubení, či nikoli. Ani multiplayer až pro osm hráčů není marný. I ten se spouští velmi snadno, jen zapauzujete a hladce se přesunete do on-line režimu, kde se můžete zapojit do řady dostupných her. Vše navíc, stejně jako při singleplayeru, běží stabilně a spolehlivě, bez ohledu na počet soupeřících hráčů. Dva hráči pak mohou své umění poměřit i offline na jedné konzoli se dvěma ovladači.
Celkově
toho mikrokosmos hry, ač nikoli omračující, přesto nabízí k průzkumu a
objevům dost. Tím spíš, že na rozdíl od konkurence může hrdina i
popadnout prkno do ruky a vyrazit poněkud toporně po vlastních nebo
dokonce někam vyšplhat. Bohužel ale klady titulu autoři nedovedou vždy
patřičně zajímavě a duchaplně prodat, takže je přes jednotlivá
uspokojivá místa výsledek jaksi bez jiskry, což by se hrám o
alternativním bytí nejspíš stávat nemělo.