PLAYERS HELP - vše pro hráče pc her

Možná to znáte sami: hlad vás zažene do neznámé restaurace a po chvilce váhání nad jídelním lístkem se zeptáte číšníka, co by vám doporučil. A on, že se kuchaři zrovna celkem povedl guláš. Hm, guláš, říkáte si bez nadšení, ale už jste tak unavení, že nemáte sílu protestovat. Jídlo vypadá jako úplně obyčejný guláš a taky to úplně obyčejný guláš je, až na to, že – hrome, je fakt dobrý. Co dobrý, je prostě úžasný, kuchařovo životní jídlo, a vy se tím zdánlivě obyčejným jídlem nacpete jako už dávno ne. Takže asi tak bych shrnul hned v úvodu své pocity ze hry TimeShift, titulu, který ve světě kupodivu sbírá dosti rozporuplná hodnocení – holt ne všude rádi guláš. Ale pojďme to vzít pěkně popořádku.

Stačí se na moment někde zašít a ukazatel se rychle zase naplní.

Po krásném, atmosférickém intru, z něhož vytušíme, že nás čekají hrátky s časem, se snažíme rozkoukat v místě, kam jsme spadli. Píše se rok 1939 a jsme v depresivním městě, střiženém dle zásad Stalinismu-Hitlerismu – prostě totáč, jak má být. Jenomže – něco tu nehraje. Civilizace to vzala nějakou podivnou zkratkou: po ulicích vyřvává z velkoplošných obrazovek vůdce bez kníru, přes město kráčí gigantický ocelový Sentinel, elektronika, byť na pohled humpolácká, je všední chleba. Ostatně my taky zrovna nedupeme v láptích. Sami sebe sice nevidíme, ale z ohlasů okolí vyrozumíme, že jsme navlečeni v jakémsi hi-tech oblečku, jehož výhody postupně objevujeme. A že je to outfit vskutku náramný – umožňuje totiž manipulovat s časem. A ke všemu se tyto efekty projevují jen na našem okolí, ale nikoli na nás samotných. Vzpomínáte na scénu z Matrixu, kdy Morpheus zastaví pro Nea čas na rušné ulici, takže holubi visí ve vzduchu s roztaženými křídly? Tak o tom to je. Kromě úplného zmražení času máte ale ještě dvě další možnosti: můžete čas výrazně zpomalit nebo dokonce obrátit jeho chod. Jen si to představte: počkáte si na tah sportky, opíšete tažená čísla, pak okolnímu světu vrátíte čas a vsadíte si. V takovém rozsahu to ale bohužel nejde ani ve hře – limituje vás neúprosný modrý ukazatel speciální energie, jíž při využití časových efektů kvapem ubývá. Když je ovšem energie na nule, stačí se na moment někde zašít a ukazatel se rychle zase naplní. Totéž platí o vašem zdraví: nehraje se na štíty ani lékárničky, máte jen zelený ukazatel zdraví a lékem na předávkování olovem je opět v Česku důvěrně známá zašívačka na klidném místě. Funguje to naprosto perfektně, až na to, že v závěru hry bývá krapet složitější najít to klidné místo – všude nějaké je, ale občas třikrát natáhnete bačkory, než ho najdete. Avšak žádnou paniku – ukládání v libovolném okamžiku je povolené a že se na konci ukládá po dvaceti vteřinách? No bóže, konce stříleček bývají trochu divočejší, to se přežije.

To jsem ale trochu předčasně odběhl od hrátek s časem. Ty totiž otevírají obrovský prostor tvořivosti. Teoreticky. Bohužel tvůrci tento potenciál ani zdaleka nevyčerpali. Hra sice obsahuje osvěžující hádanky, ale není to nic, co by vám orosilo lebku. Autoři se ani nenamáhali v rámci jedné „hádanky“ používání jednotlivých časových módů nějak nápaditě zřetězit, takže když si nevíte rady, řeší se situace buď trikem A, B, anebo C. Potřebujete nahoru a plošina jezdí jen dolů? Obraťte tok času a naskočte si – čeká vás fůra jen minimálně obměňovaných variací na tento postup, o prostém zastavování pohyblivých nebezpečí ani nemluvě. Pár situací mě překvapilo, ale ty nebudu prozrazovat, ať z toho taky něco máte. Vždy ovšem platí totéž: A, B, nebo C.

Veselejší je to, co vám čas umožňuje provozovat s protivníky. Střeliva je habaděj – mimochodem bedničky, z nichž doplňujete „ammo“, jsou radost pohledět – ale TimeShift není titul, kde by bylo nutné plýtvat municí. Vyřítili se na vás tři po zuby ozbrojení chlapáci? Klídek – zastavte čas, každé ze tří nedobrovolných soch dejte jednu kulku doprostřed čela a zase čas pusťte. Asi jsem dětinský, ale neomrzelo mě to až do samotného konce. Pokud jste blizko bedničky se střelivem, můžete si dopřát i vyprázdnit do protivníka při zastaveném běhu času celý zásobník – až se čas rozběhne, nebožák exploduje.

Pořádná jízda vás čeká jen na malé čtyřkolce.

Hra je realisticky krvavá, tělní tekutiny stékají po zdech a při střelbě zblízka i po obrazovce, ale komu se takové násilí nezamlouvá, má možnost to v menu napravit. Podstatnější je kvalitní ragdoll fyzika, pouze při zpomaleném čase se zasažená těla snaží hráči zavděčit poněkud větší vzdušnou akrobacií, než je nutno, ale totéž už dobře známe například z Maxe Payna. Ostatně i hratelnost je de facto naprosto totožná s oběma díly Maxe – převážně jen běžíte vpřed, střílíte zpomalené protivníky a čekáte, až se vám zase nabije ukazatel, abyste mohli pokračovat v běhu a kosení zpomalených protivníků. Na rozdíl od Maxe tu ovšem máme ony zmíněné časové hádanky a občas se trochu projedete, případně proletíte.

Nabídka přibližovadel není nijak ohromující – pořádná jízda vás čeká jen na malé čtyřkolce a to zase vypadá úplně přesně jako Half Life 2 obsahem i atmosférou: chvíli jedete a kocháte se celkem umně maskovaným koridorem, pak narazíte na hlídku, postřílíte ji nebo projedete skrz, abyste po chvíli narazili na dalších pár chlápků a tak dále. Jízda na drezíně prakticky nestojí za zmínku – nezapomeňte stroj vždy včas opustit. Větší legrace je se zepelínem - tam sice pro změnu jen sedíte za mířidly rychlopalného kanónu a střílíte létající oponenty po vzoru stovky jiných her, ale zpomalování času z toho opět činí lepší zábavu, než je obvyklé. Ve hře nejsou přítomni žádní bossové, až těsně před závěrem cosi jako souboj s bossem je, ovšem hodně na dálku a už rutinně ovládaný čas spolu s intenzívním ukládáním pozic vás propasírují skrz jako nic.

Takto shrnuto to možná nevypadá jako pařba roku, nicméně v praxi vypadalo hraní následovně. Poprvé jsem si sednul ke hře v osm večer, že se na ni trošku mrknu – a odpadnul jsem ve tři ráno. Druhý den jsem začal asi v devět dopoledne – a finální titulky jsem opět četl až po půlnoci, se zanedbatelnými přestávkami na nějaký ten rychlý pokrm. To se mi nestalo se žádnou z velkých pecek posledních let, Half Life 2, Halo 3 a Bioshock nevyjímaje. Samozřejmě, je to subjektivní a kolegové vědí, že mám trochu úchylný vkus, ale tahle hra mě prostě uchvátila. Čím? Asi fascinující kompaktností a pečlivým vybroušením prvků, známých odjinud. Když ve hře narazíte na místo, určené k bydlení, vypadá jako něco, v čem se dá bydlet a bydlí, nikoli jako obvyklá symbolická stavbička á la gotické malířství. Stoličky ve stanu jsou na sobě proto, aby se v malém prostoru šetřilo místem, srolovaná deka vypadá, že by opravdu dokázala zahřát. Exteriéry jdou ještě mnohem dál: tráva sestává z jednotlivých stébel, kymácejících se ve větru a vrhajících samostatné stíny, o krásných texturách dřeva nemluvě. Grafika sice netrhá konzoli na kusy, ale je velmi přesvědčivá, navíc se sebejistým frameratem. Kulky vykusují kusy zdiva a poškozená místa si pamatují, že se nemají sama opravit. Pravda, těla mizí, ale alespoň inteligentně – žádné se mi nevypařilo před očima a nějaké vždy zbyde, takže práci neviditelných funebráků snadno přehlédnete. A některé, především industriální prostory mě svou maniakální precizností vysloveně nadchly. To je tím překvapivější, že se celá grafika několikrát přepracovávala, technicky i obsahově – není to znát. Pouze styl místy lehce hapruje, takže například silniční vozidla vypadají jako moderní současnost, zatímco jiná technika jako steampunk, ale na druhou stranu jde přece o hru s promíchaným časem a alternativní historií, takže se to snadno stráví.

Co se týče umělé inteligence, ani na nejnižší obtížnost se protivníci nechovají jako úplní kreténi: sice se klasicky chodí dívat, jestli si v úkrytu nekoušete nehty, ale ne všichni – dřív nebo později budete muset vylézt a bojovat. Sami se umí trochu krýt a dokážou vás vzít obchvatem, ale vzhledem k vašim nadlidským schopnostem jim to samozřejmě není nic platné – až mi jich bylo kolikrát líto, když jsem slyšel jejich zděšené „what the …“. Co je tak vylekalo, se osvětlí v závěru hry, až nebudete pány času sami – přesto úplně zmrazit VÁŠ čas se ani nejlépe vybaveným oponentům nepodaří. To můžete zažít až v multiplayeru, kde jsou k dispozici tři druhy časových granátů – zpomalující, zmražující a chod obracející. Jinak je pro hru více hráčů, bohužel jen on-line, v nabídce klasická sbírka módů: Deathmatch, Team Deathmatch, One-on-One a Capture the Flag, plus pár specialit: King of Time, kde se lze stát imunním vůči časovým efektům za cenu osamělého boje proti všem, nebo týmový Meltdown Madness, kde je cílem vyřadit konkurenční odpočítávač času. Parametry multiplayerové řežby lze rovněž poměrně široce nastavovat a vytvářet tak vlastní speciální módy. Jde však stále o klasické arénové rychlé souboje, pravý opak poklidného a přemýšlivého singlu.

Co se mi na hře nelíbilo? Příběh je vyprávěn krátkými a značně pohlednými, hladkými filmečky, nicméně srozumitelností neoplývá. Po shlédnutí závěrečných titulků jsem si našel shrnutí děje na internetu, což mělo za následek pocity typu „ahá!“ a „jo takhle!“, nicméně ještě ani z netu není úplně všechno jasné. To je rozhodně škoda, protože hrátky s časem už daly vzniknout řadě srozumitelně silných příběhů – viz. třeba skvělý Shadow of Memories s řadou působivých konců, ale pochopitelně i v mimoherní oblasti. O primitivnosti hádanek už jsem mluvil, takže shrnutá výtka směřuje k ne zcela dokonalému vyčerpání obsahového potenciálu titulu. Ale vzal to čert, snad to autoři příště napraví. Tuto hru mohu doporučit s tím nejklidnějším svědomím.