PLAYERS HELP - vše pro hráče pc her

Zaklínač je v našich končinách velice očekávaná hra. Proto jsme se rozhodli ji podrobit vskutku rozsáhlé analýze, na které se podíleli dva autoři. David Sillmen se ve své stati věnuje příběhu, atmosféře, questům a soubojovému systému. Michal Maliarov potom hodnotí vývojový strom, ovládání, grafiku a dabing. Oba autoři však vyřkli svůj verdikt nad hrou jakožto celkem. Dílčí hodnocení byla zprůměrována v jedno výsledné.

(David Sillmen): Přiznám se, že jsem v kvality herního Zaklínače až donedávna nevěřil. Přeci jen: vývojářské peripetie a počáteční rošáda studií důvěryhodnosti nepřidala, navíc polské CD Projekt Red Studio, jež se titulu nakonec ochotně chopilo, nemělo s žádným vlastním projektem dosud zkušenosti. Zkrátka jsem počítal s tím, že se prostě něco pokazí, jak už to tak u ambiciózních her z východu bývá (samozřejmě znám i ony notorické výjimky). Jenže zhruba před půl rokem jsem hru poprvé viděl v chodu a byl překvapen profesionalitou a jedinečnou atmosférou, jež z ní vyzařovala. Od té doby jsem patřil mezi Zaklínačovy příznivce a nepřipouštěl si jakýkoliv debakl. Recenze ukáže, který z mých dvou pohledů byl blíže pravdě.

 

Herní Zaklínač je originálu v celkovém vyznění naprosto poplatný, byť tvůrci často sáhli po vlastnoručně vytvořeném obsahu.

VIDEO

U aktuálních titulů již nebývá zvykem, že by intro hráče usadilo hluboko do křesla a doslova pohltilo. Úvodnímu filmečku Zaklínače se to daří – jednoduchá premisa, kdy má hrdina zbavit jakousi princeznu kletby se brzy zvrhne v monumentální bitku se Strigou, jednou z bestií univerza, které ke spokojenosti fantasy milovníků vytvořil Andrzej Sapkowski. A soudě podle intra, snažili se tvůrci zachovat ducha předlohy do posledního detailu. Jestliže disponujete bujnou fantazií a někdy jste si představovali království Temerie, možná budete překvapeni tím, jak moc ryzí atmosféru se intrem daří navodit.

A nejenom intrem – herní Zaklínač je originálu v celkovém vyznění naprosto poplatný, byť tvůrci často sáhli po vlastnoručně vytvořeném obsahu. Máme tu jeden z nejspecifičtějších fantasy světů posledních let – temný, špinavý, drsný, sprostý a bezskrupulózní. Takový je i život našeho Zaklínače, Geralta z Rivie. Bez přímé návaznosti na intro se probouzí v hlubokých hvozdech, odkud ho těsně před posledním vydechnutím zachraňují jeho kamarádi ze zaklínačského spolku. Ten sídlí v pevnosti Kaer Morhen, ale o své někdejší slávě si může nechat jenom zdát. Přestože existují zkazky o tom, že kdesi v říši přebývají další zaklínači, v počátcích učiníte zkušenost jen s několika málo z nich. A i ta se brzy musí rozplynout, sotva se stačíte, byť se zoufalou amnézií, zotavit, už na pevnost útočí bandité, což by nebylo v neutěšených časech pár let po válce ničím výjimečným, jen kdyby zlořádi nebyli pod vedením jakéhosi Magistra a na první pohled mocného mága. Sice pobijete řadové nohsledy, ale tito dva arcipadouši uniknou i s cennými zaklínačskými lektvary. Je jasné, že pšenka zaklínačům, již jsou mnohými obyvateli chápáni jako zlotřilí mutanti, pokvete ještě méně než dříve, zároveň však nebozí vesničané potřebují jejich pomoc značnou měrou. Ideální podklad pro hlavní dějovou linii s desítkami nabalených vedlejších questů.

 

Kterak hra dala forsáž knize Sága o Zaklínačovi je u nás velice známá, stejně jako na Slovensku, v Polsku, Rusku a dalších východních zemích. Až donedávna toto dílo Andrzeje Sapkowského však nebylo známo západním čtenářům, a to z jednoduchého důvodu – neexistoval anglický překlad. Ten často podnítí třeba populární filmové či seriálové zpracování. Obě varianty tu v případě Zaklínače byly a obě dopadly katastrofálně. I proto byl sám Sapkowski vůči hře spíše skeptický a nejprve s autory nechtěl vůbec spolupracovat, později se aspoň přijel podívat, co pod jeho duchovním vlastnictvím vzniká. A byl prý příjemně překvapen. Mnohem více ho ale mohlo těšit, že se o hře začalo mluvit i na Západě. To podnítilo sháňku po knihách a to by v tom byl čert, aby nějaký nakladatel poptávku neuspokojil. Stalo se a Zaklínače si dnes mohou lidé přečíst i v angličtině. Takhle má fungovat vzájemná symbióza – nejenže kniha umožnila vznik hry, ale ta se dokázala náležitě odměnit.

Znalost hlavního díla mistra Sapkowského není ke hraní Zaklínače nutná, ale určitě se hodí a poslouží k četným konotacím a průnikům, což vždycky potěší, ač je to ve výsledku vcelku bezvýznamné. Ani znalost předlohy ale nemění nic na tom, že hra místy klade až příliš otazníků, jež odškrtává na náš vkus pozdě nebo vůbec. Není jasné, co se Geraltovi stalo, než byl přivezen do pevnosti. Kdo je žena, která se k němu tak moc má. Odkud zná Zaklínač její jméno? Či kde se z globálního pohledu nacházíte? Pokud si občas nebudete v podobných otázkách zrovna jisti v kramflecích, nevěšte hlavu, řada z nich se v průběhu hry skutečně vyřeší a mnohdy dokonce efektním mozaikovým způsobem. On příběh si vůbec zaslouží vyzdvižení. Říše Temerin, v níž se budete povětšinou pohybovat, se ocitá zase jednou na pokraji občanské války mezi lidmi a ostatními rasami, v čele s trpaslíky a elfy. Na své pouti za odplacením úvodního příkoří se Geralt pohybuje mezi oběma stranami barikády, tu se přikloní k jedné, tu zase k druhé. A kdo to ovlivní? No přece hráč!

 

Velkou předností hry jsou zásadní rozhodnutí, které před vás hra stále znovu klade.

Velkou předností hry jsou zásadní rozhodnutí, které před vás hra stále znovu klade. Například volba mezi válečnými frakcemi. Nejlepší na tom je, že důsledky vašich akcí a rozhodnutí se často ukáží třeba až o několik hodin později, kdy už nemáte možnost je zvrátit, pouze musíte sníst to, co jste si nadrobili. Věru působivé. Tak například potkáte skupinu elfech rebelů, kteří převáží zbraně. Je na vás, zda jim to dovolíte, nebo zatrhnete. Teprve časem se dozvíte, že zbraně měly být použity na útok proti jednomu z vašich velkých protivníků. Zda se tak stalo, nebo ne, na to odpovídejte jen své prozřetelnosti.

Nezřídka se dostanete do opravdu dramatických konfrontací. Autoři vám klidně dají do ruky možnost rozhodnout o osudu celé vesnice apod. Rozhovory a vůbec vztahy s postavami jsou nesmírně zajímavé a důležité. Málokdy narazíte na někoho, kdo nemá takříkajíc kostlivce ve skříni. Spousta lidí v něčem jede, což pro vás může někdy představovat výhodu, jindy to přinese ty nejdramatičtější možné důsledky. Třeba když někoho obviníte bez pořádných důkazů, tak máte problém – takový člověk/elf/trpaslík se s vámi už nebude více bavit, a pokud jste u něj měli rozdělaný nějaký ten questík, tím hůře, už ho nesplníte. Takové chování má tedy drsné konsekvence, přeci jen se ale drží v hranicích, které neumožní devastaci herního toku. Všechny nutné hlavní úkoly tak zůstávají řešitelné, mnohdy dokonce několika způsoby.

Bohužel ne vše se v příběhové a úkolové problematice podařilo na jedničku. Na pohled jsou v Zaklínači kvanta postav, brzy ale zjistíte, že diskutovat lze jen se zlomkem z nich, ostatní vykřikují jen generické fráze. V dialozích navíc občas dochází k logickým problémům – někdy jsou postavy až nesmyslně nevyzpytatelné a zběsile mění nálady. V některých questech potom není zcela jasné, co se po vás aktuálně chce. Stává se to především tehdy, kdy hledáte důkaz o vině či nevině té které osoby.

Bojový systém patřil od začátku vývoje k aspektům, kterými se tvůrci oháněli nejvíce. Já tvrdím, že působí svěže, nikoliv však revolučně, což ale ani nikdo nežádá. Vlastně jde především o klikání, to však musí být prováděno v určeném rytmu. Nakliknete tedy protivníka, přičemž se kurzor změní na symbol indikující, že již nemáte nic mačkat. Geralt provede útok a v té chvíli začne kurzor svítit. To je moment, kdy musíte levé myšítko stisknout znovu, abyste navázali kombo. Takhle to pokračuje, dokud nepadne poslední nepřítel. Jakmile zareagujete jindy než máte, útok se přeruší a Zaklínač vypadne z rytmu.

Do toho je ale třeba volit aktuální taktiku. Popravdě vyzbrojování si tu příliš neužijete. Ačkoliv lze nabírat nové a nové zbraně, jako například sekery a různé nože, po většinu času zůstanete u svých dvou mečů. Železný se hodí na lidi, stříbrný potom na monstra. Nejen mezi nimi ale musíte přepínat. Ještě tu jsou totiž styly. Pomalým se přizpůsobujete silným, ale těžkopádným jedincům, rychlý se zase hodí na svižné protivníky. Posledním je skupinový styl, kdy Geralt svými komby poškozuje více kontrahentů v okolí, popřípadě lépe uhýbá. To můžete ale dělat i sami. I zde jsou ale určité problémy. Hrdina někdy v nepřehledných situacích nereagoval. O něco více bychom čekali od kouzlení, které tu sice je zastoupeno, uplatní se ale především na určených místech, kde je zapotřebí například odstranit překážku použitím jednoho z pěti znamení apod. V boji je lepší se spoléhat na chladné zbraně.

Nezřídka se dostanete do opravdu dramatických konfrontací. Autoři vám klidně dají do ruky možnost rozhodnout o osudu celé vesnice apod.

Nezbývá mi než hodnotit Zaklínače jako povedenou hru. Získal si mě především vynikající atmosférou středověkého světa říznutého jedinečnou mytologií Sapkowského, která byla navíc smysluplně nastavena autorskými zásahy. Questy jsou do prostředí velmi dobře zapracovány a rovněž boj není vůbec špatný, ačkoliv bychom v tomto ohledu po velkolepých slibech čekali přeci jen více – nakonec jde stále o klikání. Navíc možná bude zklamán ten, kdo se těšil na volné prozkoumávání Sapkowského světa. Ano, hra je velice dlouhá - se vším všudy se herní doba klidně může vyšplhat k padesáti hodinám, na druhou stranu je stále třeba se držet na vytyčených cestách, seběhnout z ní lze jen v minimu případů, což působí nepřirozeně, stejně jako skutečnost že hrdinný Geralt nezdolá ani malé překážky. Škoda také docela dlouhé řady chyb, jež mi hraní místy maličko znepříjemňovaly. Patch je sice již na světě, ale jeho více jak sto megabytů dává tušit, že se hra na pulty obchodů rozhodně nedostala v ideálním stavu, navíc některé chyby stále zůstávají nevychytány. Přes všechny výtky ale převažují pozitivní pocity. Jako hra není Zaklínač přelomem, coby zpracování jedinečného literárního díla ale přesvědčuje o svých kvalitách, a to je třeba ocenit.

David Sillmen hodnotí 79%

(Michal Maliarov): Pokud jste někdy alespoň prstem zavadili o RPG a jména jako Neverwinter Nights či Baldur´s Gate vám nejsou cizí, herní systém Zaklínače pro vás nemůže být jednodušší. Jako v každém dobrém dobrodružství vše stojí a padá s vývojem vaší postavy. Jdeme se tedy do toho zavrtat.

Za mixování nepřátel, plnění questů a další radovánky dostáváte Talenty, neboli zkušenosti, které pak libovolně utrácíte ve „stromě talentů“. Do něj se dostanete jednoduše kliknutím na příslušnou ikonku napravo vedle mini mapky, měnit je ale můžete pouze při meditaci u ohně. To se vám totiž ukáží všechny talenty, které jste doposud nasbírali a už jen klikáte. Na vývoj tu máte celkem čtyři kategorie, které se pak dělí na více odvětví. Máte tu Vlastnosti, Znamení a pak Stříbrný a Ocelový meč, neboli vaše primární zbraně. U Vlastností máte klasické parametry jako Sílu, Výdrž, Obratnost a Inteligenci, což vám pomůže při soubojích i v rozhovorech. Ve Znamení je to pak všechno spojeno s kouzly a alchymií, kterou můžete ovládat. Jsou tady tudíž jména kouzel a jejich vylepšování. Poslední dvě kategorie tvoří vaše dva meče a jejich upgrade. Geralt ovládá tři základní bojové styly, a to silný, rychlý a skupinový, každý logicky vhodný k různé bojové situaci. A právě zde můžete každý z těchto stylů vylepšit o nová komba, sílu a mnoho dalšího. Najdete tu takové chuťovky jako proříznutí tepny, kritický zásah a omráčení nebo třeba seknutí do šlachy. Ačkoli Zaklínač rozhodně není hardcore RPG, výběr je to překvapivě široký a můžete si u tréninku vašeho bílého vlka užít pěkně dlouhé chvíle.

 

Za mixování nepřátel, plnění questů a další radovánky dostáváte Talenty, neboli zkušenosti, které pak libovolně utrácíte ve „stromě talentů“.

Každý ze tří stylů je při různých použitých zbraních vhodný pro jinou situaci. Na příšery a nelidi nejlépe platí stříbrný zaklínačský meč skloubený se silným stylem, který máte od začátku hry. Na lidské protivníky pak platí meč ocelový, dýka či sekera, dle chuti, to vše nejlépe s rychlým stylem. Najdou se však i výjimky jako zločinci s palcáty či malá pohyblivá monstra, kterýn se samozřejmě musíte přizpůsobovat. I přestože je boj velmi různorodý, téměř neustále se učíte nová komba a musíte improvizovat - všechny boje se brzy zvrhnout do zběsilé klikanice, kdy jen čekáte na kritický zásah, protože všechny souboje vypadají stejně. Buď mlátíte vy, nebo mlátí vás. Jen občas se mezi údery blýskne nějaký ten úhybný manévr, ale toho si možná v zápalu boje ani nevšimnete. A to při dnešních trendech rozhodně dobré není.

A jak se to ovládá? Na výběr máte tři pohledy kamery, a to izometrický (neboli klasické RPG), hybridní (kombinace RPG pohledu s pohledem za ramenem) a nakonec klasický adventurní pohled za ramenem. Každý si jistě zvolí to své, mně osobně nejvíce vyhovoval ramenní pohled, který je nejlepší na akční momenty a také je tu nejlépe ovladatelná kamera. Pohyb klasicky zaručují čtyři bratři, klávesy "wsad". Pro všechno ostatní je tu myš a velice pěkně zpracovaný HUD po obou stranách obrazovky. Levý hud by se dal označit za akční, máte tu medailon, který signalizuje blížící se nebezpečí (nebo také magická místa), jsou tu vidět vaše aktuální zbraně, život a výdrž, lektvary na quick liště a také magie, kterou můžete použít. Pravý hud je naopak taktický. Máte tu mini mapu, pěkné okénko denní doby a pak všechny ikonky jako inventář, mapa, strom zkušeností, deník, okénko alchymie a nastavení. Vše je mimořádně přehledné a intuitivní a kdyby občas nezlobilo ovládání (postava se zasekává za téměř všechno), byl by můj dojem stoprocentní.

Za co se však Zaklínač stydět rozhodně nemusí je osobité ztvárnění herního světa. Audiovizuální zpracování rozhodně nepatří mezi dnešní špičku, důležité ale je že neurazí a rozhodně má co nabídnout. Mezi klady by se dalo zařadit živé a velice působivé prostředí, které sice postrádá smysl pro detail, jako kulisa ale poslouží spolehlivě. Trochu hůře na tom jsou modely postav, které jsou sice obdařeny pixely bohatě, malých detailů jako vrásek či lepších textur oblečení byste ale hledali marně. Jako výrazné plus by se dalo označit i počasí a přechody z noci na den. Když se při úsvitu probudíte z meditace, slunce lehce prosvítá skrze stromy, obloha je zbarvena do červeva a ještě lehce poprchává, tak možná zamáčknete slzu, vypadá to totiž skvěle.

 

Za co se však Zaklínač stydět rozhodně nemusí je osobité ztvárnění herního světa.

Teď se ale dostáváme k jednomu z problémů, který je natolik výrazný, že všechny zmíněné klady hravě strčí do kapsy. A to je omezenost enginu. Na co vám je krásné prostředí, když si ho nemůžete patřičně užít? Když nepočítám téměř nulovou interakci se světem, je to opravdu nejvýraznější problém hry. Pro představu: dostanete úkol se k někomu dostavit, daný člověk je ale na druhém konci mapy a mezi vámi jsou pole, lesy, domky a ploty. Jistě, proč si to nezkrátit přes kukuřici. Ale jeje, on je třiceticentimentrový dřevěný plot pro všemocného zaklínače nepřekonatelnou překážkou. Co tedy děláte je to, že slepě sledujete cestu, která může mít tolik zatáček, že by i Alonso ztratil přehled. Vy ji ale musíte sledovat, protože vám nic jiného nezbývá. Jistě si dokážete představit tu frustraci, když někam musíte běžet podesáté a už předem víte, že to přes pole nepůjde.

 

Ale dost hanění, jdeme zase k plusům. Filmečky a rozhovory jsou skvělé, mají filmový náboj a efekty (rozmazávání pozadí za postavou) a nebýt špatné synchronizace pohybu rtů s mluveným slovem, byl bych z toho na větvi. Animace také neurazí, i když můžete na motion capturing rovnou zapomenout. I přesto někdy narazíte na působivou animaci (třeba tančící děti). Jediné, co dokáže naštvat, je neustálé zasekávání Geralta i za nejmenším keříkem a tak musíte všechny překážky preventivně obíhat metrovým obloukem (a někdy i to nepomůže). Celkový dojem je ale rozhodně pozitivní, a to i proto, že vše nostalgicky připomíná Neverwinter Nights, což byl hit sám o sobě.

Klady a zápory Spletitý a variabilní příběh plný zvratů Tajúplná atmosféra Skvělý soundtrack a dabing Spousta vylepšení ve vývoji postavy Opravdu velká omezení v pohybu Geraltův dabing Řada bugů Bojový systém může někoho omezovat 899 Kč Kompletně v češtině

Zvuková kulisa si zaslouží zvláštní odstavec. Všechny zvuky prostředí jsou na dobré úrovni a ničím nepřekvapí ani neurazí. Za co si ale Zaklínač zaslouží zvláštní pochvalu, je perfektní český dabing, který našince určitě potěší. Všechny postavy mají dobře sepsané dialogy, při mluvení ukazují emoce a vůbec je někdy sranda dívat se na dvě NPC postavy, jak spolu konverzují. Některé postavy jsou nadabovány opravdu dokonale, takový Geraltův starý známý Zoltan má opravdu neopakovatelnou řeč plnou sprosťáren a peprných hlášek (možná proto získala hra razítko od 18 let - pozn. red.). Paradoxně nejhůře napsaná postava je právě sám Geralt, který se snaží mluvit jako tvrďák, ale zní jako závislák s angínou. Člověk nemůže chtít všechno.

Soundtrack je brilantní a popravdě si nepamatuju RPG hru, která by měla špatnou hudbu. Melodie jsou uchu lahodící, při pobíhání krajinou jemně hrají housle, při bojích někdy spustí rocková smyčka a vůbec jsem nenarazil na jediné slabé místo, kde by mi hudba vyloženě neseděla. Nemám výhrad.

 

Animace také neurazí, i když můžete na motion capturing rovnou zapomenout.

Zaklínač je hra, která se povedla. Má poutavý a dlouhý příběh, prostředí žijící vlastním životem, vymakané dialogy a skvělý soundtrack. Jistě, pár chyb se najde, ale jsme přece také lidé, takže co kdybychom trestní rejstřík vývojářů smazali a šli si hru užít? A teď mazejte do obchodů, Zaklínač tam nebude čekat věčně.

Michal Maliarov hodnotí 85%