PLAYERS HELP - vše pro hráče pc her

Když se podíváme zpět do minulosti, moc dobrých her na motivy animovaného seriálu The Simpsons nenajdeme. Vedle zatím poslední Hit & Run, si totiž upřímně řečeno osobně vybavuji jen jakousi hru z automatů někde ze začátku devadesátých let. Proto je velmi potěšitelné, že nová hra rozhodně rozšíří duo na trio a to i přesto, že ani zdaleka není bezchybná.

Problém předchozíh her se Simpsonovic rodinkou byl totiž ten, že se se snažily být „plnohodnotnými“ hrami, což se zase až tak moc nedařilo. Naproti tomu Simpsons Game byla tvořena v prvé řadě jako parodie na všemožné herní i filmové trháky, která byla „jen tak mimochodem“ zabalena do podoby videohry. A přestože tento popis sedí v prvé řadě na nejrůznější reklamní hry, v případě nových Simpsonů to funguje téměř dokonale. Máte tedy ve výsledku spíše pocit, že sledujete epizody seriálu, do kterých můžete zasahovat, než že byste pouze otrocky plnili úkoly se známými postavičkami.

Dokonce ani koncept hry není jednotný. V každé epizodě totiž provádíte něco jiného, takže hru nelze ani nijak žánrově vymezit. A překvapivě to stále funguje. Mezi epizodami se totiž zcela volně můžete pohybovat po Springfieldu, dojde na sřílení a vše prostupují prvky známé z plošinovek. Jednotlivé levely pak představují parodické variace na různé herní šlágry, o čemž mnohdy vypovídají i jejich samotné názvy – například již předem notoricky známé levely Grand Theft Scratchy, Medal of Homer nebo Never Quest. Nijak zvlášť není potřeba uvažovat ani nad tím, kde se vzal název Shadow of Colossal Donut, a pokud název přímo neevokuje nějaký známý titul, vše se vyjasní hned v úvodu jeho hraní. Jako například v levelu Around the World in 80 Bites, což je soutěž v přežírání, v níž Homer uplatní svou schopnost udělat ze sebe kouli a valit se přes volně poházené jídlo. Koho napadlo Katamari, ať si připíše bod.

Speciální vlastnosti všech postav plynou z toho, že se ocitli ve videohře. Díky tomu se z Barta může stát Batman, pardon Bartman, Homer se může kutálet a vedle toho protivníky likvidovat svým smrdutým krkáním, Lisa je zase ničí kvílením na saxík a v případě potřeby dokáže na určitých místech vyvolat spirituální ruku Buddhovu, jíž umí přemisťovat těžké předměty, a Marge má zase k dispozici Maggie, kterou posílá do úzkým prostor, jako například větrací šachty. Ostatně právě díky Maggie můžete oslavit úspěšné dokončení levelu, v němž Marge s megafonem verbuje lidi k veřejným nepokojům a protestům proti násilné hře Grand Theft Scratchy. V šachtách Maggie dudlíkem aktivuje ventily, čímž začne značně ohřívat vodu ve vířivce, v níž oslavuje tučné zisky z prodeje hry starosta Quimby ve společnosti kočiček v bikinách a chlápkem s šerpou s nápisem „EA representative“. Jak vidno, tvůrci neušetřili ani sami sebe. Nejvíce si ale vzali na paškál asi Nintendo. Nejenže je v Neverqestu Homer navlečený do zeleného kostýmu Linka a objevují se zde i slovní hlášky ohledně Zeldy, ale když hned v úvodu epizody Enter the Cheatrix uvidí člověk nějakého podivného panáčka s knírem a červenou čepicí, kterak ovládá nějakou páku, neubrání se hlasitému smíchu. Mimochodem, tato továrna představuje herní engine, takže se záhy vysvětluje Bartovo znechucené podivení nad tím, kde že se to ocitli, když se tam vyskytují samé „mince, srdíčka a odložené videohrní postavy.“

Ok, tak teď ale něco o hře. Každý level je koncipován pouze pro určité postavy, takže když se zrovna po Springfieldu motáte s Bartem a Lisou a do další kapitoly k Lise potřebujete třeba Marge, musíte Barta vyměnit, což se dějej jednoduše na sprigfieldských autobusových zastávkách. Pro dokončení levelu je vždy nutná spolupráce obou postav, kdy je potřeba využít jejich speciálních vlastností k tomu, aby se otevřela cesta dál. Nejedná se ale o nic, nad čím byste hodiny dumali, vše je vcelku jasné a přestože docela často dochází k situacím, že nevíte, co vlastně máte dělat, stačí se podívat do seznamu úkolů nebo se trochu porozhlédnout kolem, což je ale mimochodem občas dost problém díky vcelku příšerné práci kamery. Celkově je ale hratelnost velmi příjemná a i když vám z nejrůznějších důvodů vaši hrdinové zemřou, dříve nebo později se vám inkriminovaný úsek podaří projít a navíc jsou zde značně přátelsky často rozmístěny checkpointy, takže se nikdy ani příliš nevracíte.

Jiná situace ovšem nastává, pokud chcete sebrat všechny předměty, které sebrat jde. Každá s postav sbírá něco jiného – Homer pivní vršky, Bart kartičky s Krustym, Marge slevové kupóny a Lisa nějaké letáky s nějakou ženskou – kdoví, co to valastně je. Tyto předměty jsou porůznu rozmístěny jak v levelech, tak i v ulicích Springfieldu a sebrat je všechny není zase až taková sranda. V jednotlivých epizodách je vždy alespoň jeden umístěn na poměrně těžce dostupném místě, kde je potřeba se nad cestou k jeho získání zamyslet trochu více, což pak ale platí zejména o volně pohozených předmětech v ulicích. Zde se navíc otevírá prostor i k jakémusi taktizování, kdy je potřeba si promyslet, kooperací kterých dvou postav lze daný předmět získat. Navíc to představuje i vcelku zajímavý motivační prvek pro další hraní. V již ukončených levelech se navíc ještě odemkne režim hry na čas, přičemž za splnění časových limitů jsou další achievmenty, když už nic jiného.

Vedle kamery je jediným problémem hry jakési celková nedodělanost. Každou chvíli vám totiž bude něco připadat, že by mohlo být uděláno lépe, ale pravdou je, že mnoho těchto neduhů pramení právě ze špatné kamery. Proto ale mohli tvůrci místy trochu povolit, aby se například občas nemuselo skákat miliometrově přesně, aby hra tak striktně nevyžadovala přesné ovládání a podobně. Hned ve druhém levelu, kdy zjistíte, že dokážete šplhat po tyčích, tak zároveň zjistíte, že abyste opravdu šplhali, musíte analogovou páčky vychýlit přesně dopředu a při lehčích odchylkách šplhat přestanete. Tedy ne že by zrovna v tomto případě šlo o život, ale jelikož pak následuje vcelku náročný skok, tak to asi párkrát opakovat budete, a tak budete chtít být nahoře co nejrychleji.

I přes tyto jednotlivosti, kdy něco alespoň lehce zaskřípe každou chvíli, ale musíme The Simpsons Game doporučit. Asi u ní neztvrdnete na celý víkend, ale dát si večer po práci jeden, dva levely, na to je tato hra naprosto ideální. Pokud se nebudete hnát zběsile vpřed, tak vám nějaká opakování obtížnějších úseků vadit nebudou, a to zároveň z velké části i proto, že celkově je hra velmi zábavná. Tentokráte ale ani ne tak z toho klasicky herního hlediska, jako spíše díky tomu okolo.

Grafické zpracování totiž kašle na výkon nex-gen mašin, a hra tak vypadá naprosto stejně jako seriál (no, možná jen ty výbuchy bychom asi v televizní verzi Simpsonových nečekali). Dobrou práci odvedli i scénáristé – přestože celkový příběh v podstatě nestojí ani za tu starou bačkoru, jednotlivá videa jsou přesně taková, jaká byste čekali v televizi včetně některých zcela uzemňujících hlášek jako například „With great hunger comes great responsibility“ v podání tlustého týpka z prodejny komixů. A když zrovna Bart s Lisou uvažují, kde sehnat vědeckou kapacitu, která by byla schopná pomoci v boji proti mimozemské invazi a kolem zrovna projde Raplh a zahlásí „Vypil jsem ten modrej džusík, co byl pod umyvadlem,“ asi se smíchu ubrání jen zarytý odpůrce žlutých springfielďáků. Všechno je zkrátka tak, jak má být, možná tedy paradoxně až na Simpsonovy. No dokážete si představit, že Lisa půjde kolem popelnice a kopne do ní? Je to ale pouze malá daň za to, jak je hra koncipována a navíc ostatní obyvatelé městečka zde vystupují víceméně pouze jako NPC, takže nebyl problém udělat je přesně „jako živé“. Osobně mě v tomto ohledu zamrzela pouze jedna věc. Mou absolutně nejoblíbenější postavou ze seriálu je děda Simpson, a tak bych ocenil jeho častější výskyt ve hře, ale na druhou stranu, v seriálu taky není neustále v záběru, takže vlastně odpovídá i toto.

Takže celkově asi takto. Z herního hlediska to žádná ukrutná sláva není a pokud budete ignorovat okonlí springfieldské universum, nic výjimečného neobjevíte. Spíše naopak – uvidíte každou chybu v ještě ostřejších detailech. Ale pokud máte seriál The Simpsons alespoň trochu rádi, pak neváhejte ani minutu. Je to prostě v prvé řadě švanda a teprve až pak hra. Jedná se ovšem snad o první případ, kdy to vlastně vůbec nevadí.