cena 900 czk
The Club - frenetická akční arkáda

Poněkud odlišná akce od toho, na co jsme v žánru zvyklí. Tahle je zaměřená na maximální dynamiku a neustálé pokořování rekordů.
- .koncept sbírání bodů nutí hrát stále znovu
- .navazování komb
- .motivace jen formou rekordů, žádný příběh
- .technologicky jen průměrné
Akční žánr patří k těm nejméně inovativním vůbec. Pokud pomineme světlé výjimky typu Portal,
drží se i skvěle hodnocené a přijímané střílečky stejného vzorce.
V případě, že jich hrajete několik za rok, vám to ani nepřijde, ovšem
fandové akcí stejně jako recenzenti žehrají nad nedostatkem
originality. Té lze přitom docílit několika způsoby. Buď vymyslíte
zcela nový koncept, jenž se ukáže natolik lákavým, že se stane hoden
realizace, nebo smícháte již existující elementy do hodně netradičního
mixu.
"Skupina zkažených milionářů pořádá elitářskou zábavu, kdy si napětí zvyšují hrou o život."
To provedlo například studio Bizzare Creations s aktuálním titulem The Club (recenze X360 verze zde). Po celou dobu vývoje byl klasifikován jako vcelku běžná akce, ovšem výsledek na zaběhnutou konformitu silně útočí. Ve své podstatě vlastně ani nejde o střílečku v takovém významu, v jakém jsme tento výraz zvyklí chápat. Mnohem více se jedná o arkádu zaměřenou na sbírání stále lepšího skóre v ukrutném tempu závodní hry. Jen ten háv neodpovídá tak jednoduchému schématu, které jsme byli dosud zvyklí vídat v dvourozměrné podobě.
Ani příběhové pozadí nejde tak docela tradiční, tedy alespoň ve hrách, jelikož v různých – obvykle béčkových – filmech
jsme ho v různých variacích viděli již mnohokrát. Skupina zkažených
milionářů pořádá elitářskou zábavu, kdy si napětí zvyšují hrou o život.
Nikoliv však o svůj, nýbrž o ten několika vybraných pistolníků, neřádů
a vyvrhelů společnosti, kteří mají společné pouze to, že stojí za
hranou zákona
a jsou hodně dobří v boji. Tito borci jsou umisťováni do speciálních
arén v podobě vcelku běžných prostředí, v nichž se musí prostřílet davy
nepřátel, získat patřičné skóre a dostat se až k východu. Chápete
správně, o příběhu The Club skutečně není a všem tak musí stačit pouze
základní zápletka a občasné řečičky správně zákeřného sekretáře, jenž
reprezentuje zbohatlíky.
Na
počátku singleplayerové kampaně, dá-li se tak nabídce pro jednoho hráče
vůbec říkat, stojí výběr hlavního „hrdiny“. K dispozici je celkem šest
charakterů, přičemž dva se ještě postupem času odemknou. Jsou to
opravdová kvítka, jejichž vzezření a drsňácký výraz vás ale nemusí
tolik zajímat. Výběr by se totiž měl řídit především vlastnostmi borců,
respektive tím, jak vám statistiky každého z nich vyhovují. Liší se
v charakteristikách síly, rychlosti a výdrže. Podle mých zkušeností ale
není dopad vlastností na samotnou hru tak velký, jaký by asi být měl.
Jistě, poznáte rozdíl u někoho, kdo má nejvyšší a nejnižší možnou
rychlost, ovšem jinak to nehraje moc roli.
Hra
je rozdělena do osmi rozdílných turnajů, rozmístěných do stejného počtu
prostředí. Každý z turnajů přitom obsahuje šest různých akcí, přičemž
žádná z nich by vám neměla zabrat déle jak pět minut. Rekordně krátká
herní doba, říkáte si? Pokud to berete na první zahrání, pak zcela
určitě ano. Jenže jak už jsem řekl, klíčovým aspektem hry
je znovuhratelnost. The Club je kompletně postaven na touze opakovat
jednotlivé úrovně, učit se je dokonale znát, zlepšovat se v nich a
získávat stále vyšší bodové ohodnocení.
"Za úspěšné zabití, stejně jako navazování komb a využívání interaktivity prostředí dostáváte body."
Každý level představuje naprosto lineární průchod, jehož nástrahy
v podobě překážek a neustále se objevujících nepřátel je třeba zdolat
co možná nejdříve. Za úspěšné zabití, stejně jako navazování komb a
využívání interaktivity prostředí dostáváte body. Jakmile sestřelíte
prvního protivníka, spustí se tzv. „kill bar“, což je naplněná měrka, která
postupně ubývá. Je třeba se co nejrychleji dostat k nějaké další akce,
aby neklesla na minimum, respektive to znamená neztratit kombo. Čím
déle se vám daří prodlužovat a navazovat jedno kombo, tím vyšší máte
násobitel bodů, jež dostáváte. Je jasné, že především proto je The Club
tak hektickým zážitkem. Neustále je třeba běžet, aby kombo stálo za to. Když už pár
sekund nemůžete narazit na žádného protivníka, dost možná vás zachrání
interaktivní místa, na kterých lze provést nějakou tu akci, například
kotoul s rozražením dveří
(nejlépe pokud se vám hned podaří sejmout za nimi stojící padouchy),
přeskočení překážky či uchopení stacionárního kulometu, který přiláká
vlnu zloduchů.
Kromě
klasických sprintů si v rámci turnajů vyzkoušíte i řadu dalších módů,
tu více, tu méně měnících pravidla. Siege hráče obvykle uvede do malých
prostor a nechá ho tu čelit jedné vlně nepřátel za druhou. Jinde se
k cílu budete muset dostat pod časovým tlakem apod. Společným
jmenovatelem všech herních variant je ničím nebržděná adrenalinová
zábava. Poté, co singleplayerovou kampaň dokončíte, což je otázkou
maximálně několika hodin, se zpřístupní všechny úrovně ke hře na
libovolnou ze čtyř obtížností. Nejnižší vyžaduje malý počet nahraných
bodů, na nejvyšší se připravte na to, že takřka celou úroveň budete
muset projet v rámci jednoho dvou komb, abyste získali naprosté
maximum. Jeho zlepšování je poměrně návykové, obzvlášť když máte s kým
porovnávat (třeba s hráči na internetu).
Graficky
není The Club žádný zázrak a řadí se spíše k průměru, ať už jsou to ne
úplně přirozené pohyby postav, nebo často nevýrazné, nedetailními a
vybledlými texturami pokryté úrovně. Zvuk je na tom lépe a hudba hraje
pěkně do rytmu. Jak tedy s touto netradiční závodně akční arkádou
naložit? Troufám si tvrdit, že většina z těch, kdo udělují The Club
překvapivě (oproti vysokým očekáváním) hodnocení tak úplně nepochopila
jeho podstatu. Pokud bychom ho měřili optikou, kterou máme vyhrazenou
pro klasické akce, příliš by se svým lehce povrchním střílením,
absentujícím příběhem, malým rozsahem a nic moc designu úrovní
neobstál. Jenže The Club je specifický a na odreagování jako dělaný
projekt, jenž dokáže vyhnat adrenalin až k mezním hodnotám. Chcete-li
od hry především toto, budete spokojeni.