PLAYERS HELP - vše pro hráče pc her

Dobře je znáte. V noci se tajně plíží tmavým bytem, aby náhodou někoho nevzbudili. Vzpomenou si, že už mnoho hodin nic nejedli ani nepili, tak v kuchyni šlohnou pár sušenek a z kohoutku vychlemtají trochu vody. Pak už se jen dopotácejí do postele a druhý den zaspí práci, nebo školu. Případně další rundu hraní. Ano, je to tak: jste to vy! Anebo budete, až do vás tahle hra zaryje své drápky.

Sesbírání úplně všech hvězdiček je sice na papíře jen otázka času, ale ve skutečnosti budete muset prokázat nebývalou zdatnost.

Co říci o Super Mario Galaxy, a nepůsobit jako mudrlant, který opisuje vše, co bylo řečeno už tisíckrát? Každý ví, že Super Mario Galaxy je prostě bomba. Možná není vhodná pro každého, ale to není chyba hry, to je ostudné selhání těch, kdo se nejspíš ani nedovedou bavit. Ti jsou pravděpodobně máklí i mnoha jinými způsoby, takže jich většina je pod dohledem a na zbytku nezáleží. Každý ví, že tenhle nový Mario je jako vždycky plošinovka. Věděli jste ale, že to je značně zavádějící pojem? Mnozí z hráčů, kteří vám tuhle vědomost vysypou z rukávu, nikdy žádného Maria nehráli. Když takoví rozumbradové říkají „plošinovka“, mají na mysli hru, ve které chodíte s panáčkem, skáčete po plošinkách, pak zase chodíte, skáčete na hlavy zlým potvorám, chodíte, skáčete po plošinkách a tak pořád dokolečka dokola, takže to slovo je pro ně vlastně synonymem slova „nuda“. Což je čistě náhodou přesně to slovo, které mi během hraní nepřišlo na mysl ani jednou.

Nebudu se ani dlouze rozepisovat o příběhu, ten je jako vždy triviální a to málo, co je z něj zajímavé, si jistě nechcete nechat předem prozradit. Důležité je, že se vše odehrává ve vesmíru a že této skutečnosti je v designu využito měrou vrchovatou. Na první pohled je všechno jasné – jednotlivé „galaxie“ jsou tvořeny tu většími, tu menšími planetkami. Mezi nimi je možné různě přelétávat, podle toho jak je to potřeba pro sebrání aktuální hvězdičky. Znáte přece koncept sbírání hvězdiček, nebo snad ne? Dobrá, aby tedy bylo všem jasné, o čem je řeč, malé vysvětlení: celý svět (v případě této hry tedy samozřejmě vesmír) je rozdělen na jednotlivé země (zde galaxie), a vy tyto země procházíte po samostatných kapitolách. Hra má jakési ústředí, což je vlastně kosmická loď a kometa v jednom. Sem se vracíte po každé zakončené štrapáci, abyste se mrkli, co je kde nového, a pak si vybrali, kam se vydáte příště. Když některou z kapitol úspěšně dohrajete, získáte jednu hvězdu. Aby to nebylo tak jednoduché, jsou tady ještě hvězdy skryté, speciální a tak všelijak podobně. Celkem jich je přesně sto dvacet, ale k tomu, abyste spatřili závěrečné titulky, potřebujete pouhou polovinu. I po skončení hry pak samozřejmě lze zbylé hvězdy nahánět po všech koutech vesmíru.

Zase v tom má prsty jakási tajná Miyamotova receptura, to je jisté. Variabilita je vskutku působivá.

Věřte tomu nebo ne, je docela pravděpodobné, že během takového paběrkování narazíte na možnosti, o kterých jste dosud ani nevěděli. Já sám jsem hned zkraje potkal bosse, jehož jsem předtím jaksi opomenul navštívit, zčistajasna se objevily nové druhy komet... aha, tohle jsem vlastně ještě nezmiňoval. No vidíte to. Kometa, když se ukáže v některé z galaxií, zpřístupní speciální kapitolu. Ta se vyznačuje tím, že se v ní děje něco neobvyklého. Někdy běžíte o závod s vlastním dvojníkem, jindy musíte sebrat 100 fialových mincí, a to třeba i s časovým limitem. Takové věci se tady dějí. Tak tedy poté, co hru jakoby „dohrajete“, máte toho ještě spoustu k objevování. Nejlepší na tom je samozřejmě to, že se po celou tu dobu budete, vyjma nějakého toho fňukání a rozčilování, především skvěle bavit.

On Super Mario Galaxy samozřejmě není nijak okatě obtížný. Stejně jako u předchozích dílů, když dáte ovladač do ruky někomu, kdo si s hrami zrovna moc netyká, postačí mu pár minut a je schopen celkem obstojného hraní. Sbírání životů do zásoby není vůbec žádný problém a proto se nedivte, když jich budete mít chvílemi i několik desítek (naštěstí se jejich počet resetuje při každém vypnutí hry). Najdou se ale i problémové okamžiky, které dají zabrat i velice zkušeným hráčům. Sesbírání úplně všech hvězdiček je sice na papíře jen otázka času, ale ve skutečnosti budete muset prokázat nebývalou zdatnost, aby se vám to podařilo.

A jak je možné, že po celou tu dobu hra nezačne nudit? Inu, zase v tom má prsty jakási tajná Miyamotova receptura, to je jisté. Variabilita je vskutku působivá. Základní koncept vychází z toho, že planetky jsou malé, a vy tudíž můžete většinu z nich obcházet dokola. Přitom se samozřejmě setkáte s jejich různými tvary, od základní koule přes krychli až po nejrůznější anamorfní patvary. Na jejich povrchu pak narazíte kromě nepřátel i na spoustu věcí k objevování, jako jsou interaktivní mechanismy, skryté místnosti s bonusy, dekorativní stavby a podobně. Jsou tu mise ve volném vesmíru, kde mezi tělesy různě přeskakujete a necháváte se přitahovat jejich gravitací. Potkáte rovněž klasické větší planety, nebo spíš jejich kusy, a po těch se pohybujete naopak docela normálně. Některé galaxie jsou sestrojeny z bizarních konstrukcí, na nichž je možnost všelijak měnit směr působení gravitační síly, z čehož vznikají i relativně zapeklité situace. Vždy si musíte dát pozor, abyste se náhodou nedostali zcela mimo působení vesmírných těles, do volného prostoru – tam byste totiž skončili dost neslavně jako potrava pro černou díru.

Ne, to není všechno, vlastně jsem se teprve nadechoval k výčtu nejrůznějších ptákovin. Tak třeba takový převlek za včelku, který Mariovi propůjčí schopnost létat a předstírat, že přes viditelné břicho skoro nic neváží. Proto, když má tento převlek, může bez problému stát na květině či na obláčku. Rovněž dokáže cestovat po stěnách pokrytých plástvemi medu. Let prostorem je vyřešený zcela intuitivně. Lze tedy velice přesně volit například místo mezipřistání, což je docela důležité. Množství energie k létání je totiž dost omezené a doplní se teprve tehdy, když se postavíte na vlastní nohy. Mimochodem, všímáte si, kolik místa zabere kafrání o jedné jediné vychytávce? Vážně si nedovedu představit, že bych se takhle rozepisoval o všem, co stojí za zmínku. O létání v bublinách například. Nebo o balancování na skleněné kuličce. Případně o kterékoli další překvapivě zábavné kratochvíli. Je mi jasné, že označit to všechno za originální nápady by bylo pošetilé. Hodně těch skopičin jsem už někde viděl, ale troufám si tvrdit, že tady je to zpracováno většinou lépe a hlavně – je to všechno pěkně pohromadě.

A co ovládání, ptáte se? Možná některé z vás zklamu, ale není tu k vidění žádná senzace, jako třeba že by Mario běhal směrem, kterým vy mávnete. Většinou se mačkají tlačítka. Potřesení ovladačem ale samozřejmě taky má svoji funkci, dokonce funkci zásadní. Aktivuje se jím nový pohyb, při němž se Mario otočí kolem své osy a při té příležitosti dá někomu do čenichu nebo prodlouží svůj skok. Závody na rejnocích se ovládají trochu zvláštně, mířením na obrazovku a vytáčením ovladače vlevo a vpravo. Nemohu říci, že by to byl špatný nápad, ale chce to rozhodně zvyk. Což se dá říct i o situacích, kdy jsem měl pocit, že Maria nemám úplně pod kontrolou. Chce to zvyk. Pod vodou je to dost otrava, když kroužíte kolem nějakého místa, na které se chcete dostat, a nemůžete zaboha přijít na ten fígl, který vás tam dopraví. Tady bych řekl, že moje natvrdlost hraje menší roli než obvykle. Tím si už ale nejsem tak jistý u matoucího popletení směrů v momentech, kdy visím hlavou dolů na nějakém tělese a kamera situaci snímá ze strany. Ona má k tomu samozřejmě dobrý důvod. Ta kamera. Musím uznat, že je perfektně zpracovaná a většinou se na všechno dívá z těch správných úhlů.

Jak hra vypadá, to možná vidíte na okolních obrázcích, ale jelikož všichni víme, jak to chodí, oficiální obrázky bývají všelijak upravované a naaranžované, prozradím vám, že grafika je moc pěkná. Barevná paleta je velice příjemná na pohled a zpracování prostředí, zejména vody, vyhlíží opravdu krásně. Občas je vidět nějaký aliasing, ale na to si holt budeme muset na Wii pomalu zvykat. Hudba, to je kapitola sama pro sebe. Některé melodie jsou zcela nové a jiné jsou variacemi na známá témata, ale všechny se velice příjemně poslouchají. V závislosti na situaci nebo na změnách prostředí se mění tempo, přidávají a odebírají se nástroje a podobně. A tímto bych už recenzi uzavřel. Je zcela očividné, že se mi hra moc líbila, ale prozradím vám, že své skutečné emoce jsem během psaní držel na uzdě. Jinak by to bylo samé „hurááá“, „super“ a „nádhera“, což by tedy vůbec nepůsobilo seriózně. Navíc by stačilo přečíst si jediný odstavec, a měli byste je vlastně přečtené všecky.