PLAYERS HELP - vše pro hráče pc her

Opět vám přinášíme recenzi z per dvou autorů (Petr Kárník, David Sillmen), kteří si tentokrát docela notovali.

(Petr Kárník) Vývojářské studio Kaos Studios z kosmopolitního New Yorku může díky faktu, že aktuálně recenzovaný titul je jejich prvotinou, působit dojmem nováčka na herní scéně. Opak je však pravdou. Klíčoví členové tohoto týmu pocházejí z Trauma Studios, stojícího za veleúspěšným módem Desert Combat do populární akce Battlefield 1942 a většina ostatních zaměstnanců pochází z týmů stvořivších např. Medal of Honor, F.E.A.R. nebo Doom 3. Zkušeností s tvorbou her mají tedy na rozdávání a jejich první velký projekt není nic menšího, než právě variace na výše zmíněný Battlefield. Jak to tedy dopadlo?

VIDEO

V první řadě musíme zmínit, že i přestože jsou Frontlines: Fuel of War titul zaměřený převážně na multiplayer, hra jednoho hráče nechybí. Není to ale žádná posloupnost multiplayerových map, sloužící pouze jako trénink proti BOTům (ty byste tu hledali marně), ale regulérní kampaň s vlastním příběhem a vším, co k tomu patří. O příběhu jen ve zkratce – odehrává se v nedaleké budoucnosti a popisuje konflikt mezi Západní koalicí (USA a Evropa) a Aliancí Rudé hvězdy (Rusko s Čínou) o poslední zbytky ropy na světě a podíváte se do Turkmenistánu, Tádžikistánu i válkou zmítané a efektně rozbombardované Moskvy.

"Kromě sebevražedného vrtulníku dostanete do rukou i vrtulník s malými raketami proti pěchotě."

Hra jednoho hráče je zajímavou variací na masové bitvy mnoha hráčů – v doprovodu několika anonymních vojáků budete postupovat mapou kupředu a postupně zabírat strategické body, až se dostanete přes celou nemalou mapu. K většině podobných checkpointů se váže konkrétní úkol, převážně destruktivního ražení, od odražení protiútoku v malé horské vesničce až po nainstalování a odpálení nálože na komunikačním satelitu. Nástroje zkázy ve vašich rukou se liší s hráčovou specializací, kterou si však ve hře jednoho hráče nemůžete vybrat a každý level začínáte s tím, co vám tvůrci dali do vínku. Po každé úrovni lze ale najít další zbraně, od raketometů až po odstřelovačky, takže není problém si takto vypomoci. Trošku nepochopitelně sice nelze sbírat zbraně a vybavení po padlých nepřátelích, ale to už je detail.

Pokud zemřete, máte k dispozici několik „životů“ k dobru, takže se prostě provede respawn na nejbližším checkpointů, ovšem tentokrát už s výbavou, kterou si zvolíte. Ta zahrnuje klasickou sestavu jako samopal s granátometem, těžší kulomet, raketomet, brokovnici, odstřelovačku, prostě klasika. Vzhledem k časovému zasazení konfliktu tak neočekávejte laserová děla ani jiné futuristické prskavky. I když nějaká udělátka se tu taky najdou.

Ano, udělátka a to dokonce velmi zajímavá. Kromě tanků a dalších podobných obrněnců, o kterých si povíme později v souvislosti s multiplayerem, je k dispozici spousta menších hraček na dálkové ovládání, se kterými si užijete kopec srandy. Jako první se vám tuším dostane do ruky malé vznášedlo, které lze na dálku odpálit. Na borce zakempené za těžkým stacionárním kulometem hned dole za kopečkem jak dělané, stačí pouze vznášedlo použít, přičemž kamera se přepne za něj, doletět na místo určení a odpálit. Logicky nelze létat po celé mapě, pouze co vám signál dovolí. Nevýhoda samozřejmě je, že po celou dobu letu je hlavní hrdina nechráněn a pokud vás někdo objeví, je zle.

Kromě sebevražedného vrtulníku dostanete do rukou i vrtulník s malými raketami proti pěchotě, rychlé terénní autíčko jako kdyby z Rollcage vypadlo, ale tady napěchované trhavinou proti tankům, malé pojízdné tančíky s kulomety nebo raketomety atp. Občas lze také přivolat podporu v podobě leteckého airstriku apod., ale to není časté.

Celkově se nám tedy hra jednoho hráče velmi líbila, dynamická hratelnost a postupné vytlačování nepřítele z mapy je pojato opravdu hratelně a věřte nám, že nuda nehrozí ani na chvíli. Umělá inteligence sice nepředvádí žádné zázraky, ale vyloženě extrémy stupidity se také nekonají, prostě průměr. Celkově se kampaň skládá ze sedmi misí a přestože jejich dohrání netrvá závratně dlouho, hodnotíme je pozitivně. Frontlines jsou ale titulem zaměřeným hlavně na multiplayer a ten si vezmeme do parády teď.

Na síťová/online klání je k dispozici celkem osm map, přičemž několik jich je dimenzováno pro 8+ hráčů a najde se tu i jedna pro 24+. Jak vidíte, ve dvou s kamarádem si opravdu nezahrajete, protože byste se hledali půl hodiny. Nějaká ještě menší mapa než pro 8+ hráčů by skutečně bodla, i když Frontlines nejsou titulem zaměřeným na 1-on-1 souboje.

Je čas ale začít hrát. U každého nového respawnu si lze vybrat ze šesti povolání. Ta zahrnují klasickou sestavu známou ze spousty jiných her a liší se pouze primární zbraní, takže zatímco Anti-Vehicle dostane do vínku raketomet, Close Combat zase brokovnici apod.

Mnohem zajímavější je vybrat si nezávisle na povolání svou specializaci. Ty jsou celkem čtyři a zahrnují pozemní podporu, leteckou a EMP podporu a drony. V každé této specializaci jsou tři stupně a další dostanete pouze po dosažení určitého počtu zkušeností, přibývajících za úspěšná zabití. Zatímco první stupeň pozemní podpory zahrnuje jen možnost opravovat vozidla, druhý už dává k dispozici rozložit na libovolném místě kulometnou/raketometnou věž (záleží na straně) a třetí dokonce věž automatickou, o kterou se už vůbec nemusíte starat. Podobně je tomu i u ostatních specializací a jejich vhodný výběr v kombinaci s kolegy dává celé straně velkou strategickou výhodu.

Abyste na bojišti neprošlapali dvoje cvičky, je k dispozici hromada vehiklů, kterým se dá cestování nejen urychlit, ale i připsat si díky nim na triko pár fragů. Nasednout lze do jeepu, několika typů tanků (proti pěchotě/těžké technice/letectvu) a na větších mapách i do transportního či bojového vrtulníku nebo dokonce stíhačky. Ovládání těchto těžkotonážníků je v pohodě a lze se přepínat jak mezi pohledem z kabiny, tak pohledem z venku. Jediný zápor bych měl jen k ovládání vrtulníků, které je značně obtížné a chce trochu cviku. Celkově z dopravních prostředků chybí snad jen bombardér a uvítal bych také rychlý prostředek pro jednotlivce v podobě např. motorky jako ve starší multiplayerové akci Joint Operations. Rovněž se za celou hru prakticky nesetkáte s vodou, takže námořní bitvy také nejsou.

Hra je poháněna Unreal Enginem verze 3, což byla sázka na toho správného koně. Graficky je hra velice povedená a protože je každá mapa zasazená do jiného prostředí (raketové silo, horská vesnička, rozbombardované město, ...), jen tak se neokouká. Design je na mistrovské úrovní a pokud máte silnější sestavu, vše si ve vyšších detailech náležitě vychutnáte. Příjemně nás překvapila i slušná destrukce prostředí, kdy lze raketou rozmetat barikády z pytlů písku či vysoké zdi rozpadlých domů.

Bohužel brzy zjistíte, že veškerá destrukce je předem nadefinovaná, takže zatímco pytlová barikáda se po zásahu raketou hezky rozprskne, s vrakem auta či menší zídkou stojící o dva metry dál už nehne ani deset raket. I tak se ale jedná o hezkou vizuální podívanou a likvidovat těžkým tankem betonové zátarasy nepřátel do ultimátní pocit nesmrtelnosti.

Celkově se nám Frontlines: Fuel of War velice líbilo. Vyniká povedenou hrou jednoho hráče, velkými ambicemi v síťové hře a nadprůměrnou vizuální podívanou. Zda sesadí z trůnu stále populární sérii Battlefield či kvalitní, leč chladněji přijaté, Quake Wars: Enemy Territory, to ukáže až čas. Držíme palce, potenciál rozhodně je.

(David Sillmen) Stačí se podívat na aktuální cenu ropy, která se v době psaní článku pohybovala lehce nad sto dolary za barel a bude vám jasné, že zápletka Frontlines: Fuel of War má mnohem realističtější základ, než bychom si přáli. I v roce 2014 ovládá černé zlato svět, lidé zatím nenašli způsob, jak ho nahradit. Rozdíl oproti dnešku tu však přeci jenom je – naprostá většina ropných zásob je vytěžena do sucha a poslední naleziště zůstávají severně od Iráku, v jedné z postsovětských republik – Turkmenistánu. O zbytky se samozřejmě soupeří, přičemž souboj to je opět bipolární. Na jedné straně stojí státy Severoatlantické aliance a vůbec celý vyspělý Západ, na té druhé pak kdo jiný než Čína s Ruskem a jejich četné satelity.

"Jelikož má hra v názvu kromě jasného „Fuel of War“ také „Frontlines“, je jasné, že tady půjde o posouvání bojové linie."

Jelikož má hra v názvu kromě jasného „Fuel of War“ také „Frontlines“, je jasné, že tady půjde o posouvání bojové linie. Platí to překvapivě i o singleplayeru, který je na poměry převážně multiplayerové akce nebývale povedený. Coby součást americké jednotky posouváte boje v průběhu hry přes Kazachstán, Tádžikistán až do jednoho z center východní koalice. Za tu si nicméně zahrajete jen na síti, singleplayerová kampaň byla ušita pouze na míru vojákům NATO.

Kampaň začíná vskutku netradičně, a to kresleným intrem, ve kterém se efektně střídají působiví obrázky neutěšeného světového stavu a žurnalista Andrews je rezignovaným hlasem popisuje. Navození atmosféry se tedy daří na jedničku. Poté už se jede ve tradičních, avšak rozhodně povedených kolejích. V renderované sekvenci vidíte, jak několik vojáků s jednotky „Stray Dogs“ nasedá spolu s Andrewsem do vrtulníku a vypravuje se na misi, jejímž cílem je ochrana jedné z rafinerií v Turkmenistánu. Válka se zatím nerozhořela, proto se počítá s relativně rutinním výsadkem, což je také důvod, proč může být přítomen pisálek Andrews. Jenže předpoklady se nenaplní, Černý jestřáb je sestřelen ze vzduchu a novinář unesen. Válka právě začala.

Většina mužů z jednotky Stray Dogs nicméně přežívá a hráč se coby jeden z nich ocitá přímo na frontě. Jak už jsme zmínili, tu musí posunovat směrem vpřed – dále od klíčových pozic západní aliance a blíže k těm nepřátelským. Jenže protivník je evidentně v přesile a v opravdu svižné akci vás nechá vydechnout jen v nehratelných sekvencích, vypravujících důležité události.

Frontlines vám nepřidělí žádnou pevnou roli a také parťáky z helikoptéry uvidíte v tom samém vydání jen v mezisekvencích. Na vlastním bojišti je každý voják bezejmenný a zaměnitelný. Proč se autoři rozhodli pro tento princip, je jasné po rozebrání základního pravidla hry. Jakmile zemřete, nedojde k nahrání předem uložené pozice. Namísto toho jste znovu vysláni do boje, tedy de facto respawnování jako v prakticky každé multiplayerové akci. Jenže tady hrajete singleplayer, a aby to nebylo tak jednoduché, tvůrci počet respawnů omezili. Záleží přitom na zvolené obtížnosti. Na tu nejjednodušší budete moct každou misi obživnout až třináctkrát, zatímco na nejtěžší jenom pětkrát.

Skutečnost, kde na mapě se po zabití znovu objevíte, závisí jednak na hře, jednak na vás samých. Ve velmi rozsáhlých úrovních je vaším cílem zabírat speciální body a tím posouvat frontovou linii stále kupředu. Někdy jde o blíže nespecifikované pozice, jindy o stanoviště nepřátelské artilerie, pak zase o fabriku na tanky, kterou je třeba dokonce vyhodit do povětčí. Jakmile takový bod dobudete, slouží okamžitě jako nová vstupní brána do hry. Ještě před reinkarnací na bojišti si můžete změnit vybavení a dokonce i třídu svého bojovníka. Stejně tak určíte místo, kde se chcete znovu narodit, což se hodí, protože někde narazíte na bohaté bojové prostředky (tanky, humvee), jinde není nic. Od Battlefieldu 2 se tedy tyto prvky liší jen minimálně.

Po absolutním realismu se pánové a dámy z Kaos Studios rozhodně nepídili. Co se týče optické a zvukové kulisy, je v tomto směru sice vše jako vystřižené z válečných reportáží CNN, ovšem samotná akce se blíží spíše Call of Duty než Operaci Flashpoint a navíc tu často zazní hudba budoucnosti, respektive se objeví technika, kterou třeba Američané v Iráku zatím rozhodně nepoužívají. Jsou tu například EMP výboje, jež ochromí veškerou elektroniku a tím i ovládání mnohých prostředků, zaujmou i stacionární střílny, jež pálí energetické výboje, které drtí nepřátelská vozidla na jeden zásah.

A pak jsou tu samozřejmě dronové. Tyhle malé, ale navýsost užitečné pomocníky najdete často v muničních skladech. Někdy se jedná o miniaturní vrtulníčky, jež však vystřelují pořádně nebezpečné rakety, jindy zase o rovněž malé robůtky na pásech s kulometem nebo kanónem. Někteří dronové mají kamikaze úlohu. To znamená, že se vrhnou tam, kde nadělají nejvíce škod a explodují. Drony ovládáte pomocí dálkového zařízení, které má ale jen omezený dosah. Proto je třeba vyvážit vlastní pozici tak, abyste robůtka mohli účinně navigovat do nitra nepřátelského postavení, a zároveň zůstali mimo dostřel, respektive oční kontakt protivníků. Pokud totiž řídíte drona, je váš voják naprosto bezbranný.

Také v ostatních oblastech se Frontlines realismu příliš nedrží. Voják dokáže například neomezeně dlouho běžet, a to i s pořádně těžkým nákladem. Zpočátku sice máte jen pistoli, čtyři granáty a jednu velkou zbraň, ale brzy si do batůžku přidáte druhý pořádný kvér, raketomet a navrch drona. A jak už tu padlo, akční model není zrovna z nejnáročnějších – nejefektivnější taktikou je držet tlačítko pro střelbu a snažit se trefit co možná nejvíce nepřátel. Koncentrované dávky se tu příliš nenosí. Ovládání vozidel je rovněž arkádové, což však nevadí. Postěžovat si však musíme na chování vrtulníku, který není příliš jednoduché udržet ve vzduchu. Ne snad proto, že by se jako jediný choval realisticky, nýbrž proto, že jeho fyzikální model někdo prachsprostě odbyl a on si dělá co chce.

Špatnou vizitku si dělá rovněž umělá inteligence. Opravdu tristní je AI parťáků. Jakmile se přiblíží nepřátelská helikoptéra, můžete si být jistí, že spolubojovník vybavený raketometem po ní nevystřelí, ale bude se věnovat nějakým minoritním hrozbám. Když dojde k mohutné přestřelce, nikdo z kamarádů nehledá úkryt – všichni vyběhnou na volné prostranství a pod protivníkovou palbou padají jako mouchy. Nesmírně frustrující potom je, když se vám ve vypjatých chvílích suverénně postaví před hlaveň. Pokud sedíte navíc za stacionárním kulometem a nemůžete se hnout, je to dvojnásob frustrující. Pokud jde o inteligenci nepřátel, k vyznamenáním má sice daleko, ovšem jedná o několik tříd lépe než parťáci.

Je to právě umělá inteligence, co vás v jinak solidním singleplayerovém módu upozorní na skutečnost, že Frontlines jsou především multiplayerovou akci. Po mnoha odehraných partiích je třeba uznat, že nejde vůbec o špatný titul a zkušenosti vývojářů ze série Battlefield se nezapře. Koncept frontových linií je skvělý v tom, že boje koncentruje do jediné oblasti a netříští je do několika bodů zájmu. Potěší také kvalitně navržené vytváření vojáka, kdy si nevolíte jen z různých tříd, ale nezávisle na nich si vybíráte i oblíbenou výbavu. V průběhu bojů ke všemu získáváte zkušenosti, a jakmile dosáhnou tyto určité výše, dostanete do vínku nějakou tu speciální schopnost.

Přes to všechno si nemyslím, že by Frontlines: Fuel of War ohrozilo Battlefield 2 či snad dokonce Counter-Strike. Jistě, jde o velmi solidní multiplayerovou akci, která do jisté míry potěší i sólisty slušně zpracovanou kampaní, ale především akční model je zpracován možná až příliš arkádově. Šance na úspěch tu však určitě je, autoři však nějakou dobu nesmí polevit ve vydávání patchů, jež by hru dále vyvažovaly.