PLAYERS HELP - vše pro hráče pc her

Cesta do fantasie …
… Tima Burtona. Tak nějak by se uznale dal popsat bezprostřední první dojem, který dokáže v trochu kulturně protřelejším hráči Folklore velmi snadno vyvolat. Trailery, demo a koneckonců předně i první minuty ve hře samotné, to všechno viditelně přímo dýchá temně poetickou a zároveň hravě bizarní stylizací, rodící velmi unikátní atmosféru, která je takovým malým-velkým trademarkem právě Burtonových filmů, jež právě tímhle společným rysem Folklore na první pohled okatě připomíná. Na jevišti se tu po setmění promenádují postavy, které jako by z oka vypadly z Noční můry před Vánocemi či Mrtvé nevěsty a samotné jeviště v podobě tajemstvím obestřené vesničky Doolin zase jako by vypadlo z celuloidových políček Ospalé díry. No hotový Buton, řeknete si. A první výlet do jednoho ze světů Netherworldu - místa kam odcházejí mrtví - vás v tom jenom utvrdí. Bizarní krása, oděná v temných barvách, jejíž podoba je formována lidskými představami o ráji.

Příběh plní spolehlivě funkci tahouna ve chvílích, kdy hráč nemá moc co dělat.

Jenže jak při své cestě s dvěma hlavními postavami za poznáním minulosti hlavní hrdinky Ellen, které bytostně souvisí s poznáním tajemství a historie Doolinu, z něhož se do světa mrtvých vydáváte, začnete po stopách tajemství znalých mrtvých sestupovat do nižších a nižších světů Netherworldu, začne se první dojem pomalu a jistě vytrácet. Kolem vás čím dál rychleji umírají i ti poslední žijící obyvatelé Doolinu, poetickou, temnou a hravou stylizaci s Burtonovskou atmosférou vystřídá pomalu bezmála surrealismus a atmosféra plná tísnivé melancholie až deprese. A cestu za poznáním sama sebe, cesta za boj o podobu Netherworldu, který zdá se začíná pohlcovat Nicota. Cesta, na které budete díky dvěma hratelným hlavním postavám stát po většinu doby na obou stranách, z nichž každá svým způsobem bojuje za správnou věc. A hned jsme od Burtona přes Nekonečný příběh u vlastní svébytnosti, od prvního dojmu u druhého, od stání na jednom místě u vývoje. A právě atmosféra, její postupný vývoj, změna i gradace, jakož i postupná změna, vývoj a gradace samotného příběhu, to jsou první dvě velké hlavní devize Folklore, které ji odlišují od zbytku sourozenců jejího žánru (JRPG), v kterém si jen zřídka kdy někdo dovolí vybočit z osvědčených mantinelů jednolité japonsky klasické fantasy se sci-fi prvky, servírující od začátku zřejmý příběh o záchraně výtvarně pestrobarevného, krásného světa roztomilými hrdiny. Svébytná atmosféra, kovaná jistě výtvarnou stránkou grafiky, podtrhávaná přesně padnoucí hudbou a laděním i tématem příběhu.

Odvaha pod palbou
Škoda, že stejnou odvahu, jakou autoři Folklore našli k oproštění se od většiny mytologických a příběhových klišé JRPG vlastních, nenašli i k odbourání řady archaismů, které tvoří herní mantinely žánru. Přesto, že vychází Folklore na „next-gen“ platformě, drží se v základním rámci toho již dávno zažitého hluboko v minulosti, kdy se žánr formoval na platformách již dlouho mrtvých. Zpátky tak jsou i na PS3 opět neviditelné bariéry, absurdně omezené pohybové možnosti postav, striktně lineární prostředí, nulová interakce s ním i nudné rozhovory s NPC, opakujícími stále dokola pár vět. Díky tomu je ve výsledku adventurní stránka hry herně poměrně nezajímavá a prakticky bez obsahu, neb ten se omezuje jen na pobíhání z místa na místo, od jednoho NPC ke druhému, případně z jedné lokace do druhé. Žádná explorace, žádné zajímavé rozhovory, žádné hádanky, žádné možnosti – s výjimkou obligátních subquestů. Zkrátka koncepčně typické JRPG, jako když vyšije. Se všemi jeho archaismy, které jsou někdy tak trochu fanoušky žánru považovány spíš za typické a nutné rysy, co se dají snadno překonat s vydatnou pomocí příběhu, který je přes tyhle obsahová úskalí snadno převede a o to víc vynikne důležitost jeho role.

Folklore je akční JRPG, takže zapomeňte na nějaké tahové či pseudotahové klikací orgie.

Folklore netrhá partu. A tak v tomhle směru příběh plní spolehlivě svou funkci tahouna ve chvílích, kdy hráč nemá moc co dělat. Plní ji dobře a spolehlivě. Bohužel to ale nedělá zrovna s grácií špičce žánru vlastní. Sám o sobě je bezesporu velmi kvalitní, výborně graduje a jeho vzájemně doplňující se podání z perspektiv dvou hlavních postav funguje skoro na jedničku, ale forma, kterou vám svůj obsah předkládá je poněkud zastaralá a lehce, no, řekněme šupácká. Místo zajímavých enginových či CGI animaček se totiž dočkáte jen statických pseudokomiksových políček, včetně bublin s textem, jejichž prostřednictví postavy odříkávají svoje většinou značně prkenné dialogy. Nápad na papíře to je sice nápad poměrně zajímavý, leč je to nápad, který prostě funguje skutečně jen na papíře. V praxi je pro vyprávění příběhu u hry značně nevhodný, protože není příběhu schopen dát ten potřebný náboj a jiskru, jakou mu dokáží dát animačky klasického střihu. Což ostatně dokazují i sami autoři v průběhu těch několika málo zručně natočených i dobře namluvených enginových a CGI animací, které ve hře jsou, a na kterých je zcela zřetelně jasné, co podání příběhu slouží lépe. Forma story Folklore tak sice není důstojna svého obsahu, ale ten je naštěstí natolik zajímavý a dobře vygradovaný, že spolehlivě zvládne dotáhnout vaši zvědavost až k finálnímu rozuzlení.

Příšerky s.r.o.
Nota bene, když vás nemusí na zádech od začátku ke konci vláčet sám. Ono koncepčně sice je Folklore opravdu klasické JRPG se všemi jmenovanými archaismy žánru, ale uprostřed jimi vytyčených mantinelů dokáže rozehrát něco, na co si člověk v tomhle žánru už dávno odvykl. To „něco“ není samozřejmě nic jiného, než souboje s protivníky (dle herní terminologie folky), které tvoří jako obvykle hlavní náplň hry, ale které jsou tentokrát neobvykle nápadité, akční a především zábavné. Čímž se dostáváme od po povrchu se vozících dojmů i k samotnému obsahu hry, který unikátnosti formy – navzdory tuctovému rámci – zdatně sekunduje. Předně, Folklore je akční JRPG, takže zapomeňte na nějaké tahové či pseudotahové klikací orgie á la Final Fantasy (s výjimkou FFXII samozřejmě) nebo aktuálně Blue Dragon. Postavu ovládáte přímo a s nepřáteli bojujete přímo. Ovšem ne tradičními, konvenčními zbraněmi, ale přímo jimi samotnými.

A přece umí! Jedním z možných a docela pravděpodobných důvodů, proč se o Folklore přes její solidní kvality a nedostatek nových přírůstků v žánru JRPG na nových konzolích v porovnání s takovým Blue Dragonem příliš neví a nemluví, je svým způsobem jméno a reputace studia, které za ní stojí. Game Republic sice založil fanouškům hned několika Capcomáckých sérií dobře známý Yoshiki Okamoto, nicméně dosavadní repertoár firmy (Genji, Genji 2, Ninety Nine Nights, Every Party) příliš důvěry nebudil a není se dvakrát čemu divit. Naštěstí pro GR se ale Okamotovi podařilo dostat do řad Koujiho Okadu, který stojí za velmi kvalitní a rovněž značně svéráznou sérii Shin Megami Tensei a nyní již v řadách GR i za Folklore. A s ní úspěšně dokazuje, že nějaký ten talent i k něčemu jinému než vykrádání druhých přeci jen bude, díky čemuž se snad příští hře GR dostane od počátku větší pozornosti, než jakou dokáže vyvolat nálepka „hra od autorů Genji 2“.

S čím kdo zachází, tím také schází tady totiž platí tak nějak doslova a z každého poraženého folka můžete, resp. prakticky vzato musíte, absorbovat jeho, říkejme tomu duše. V moment kdy tak uděláte, můžete si poraženého a vysátého nastavit na jedno ze čtyř akčních tlačítek ovladače a voilá, máte zbraň v ruce, resp. po ruce. Každá se získaných příšerek, které jsou mimochodem do jedné vizuálně velmi nápadité, má svůj vlastní způsob útoku, případně obrany, navrch většinou obohacený ještě o účinek některého z elementů. Obojího vás pak hra nutí čas od času poměrně vtipně využívat, jelikož některé z potvor můžete oslabit a absorbovat jen s použitím toho a toho konkrétního folka, případně jejich kombinací, což si žádá trochu zábavného experimentování, provázeného menším zamyšlením, případně nalezením příslušných stránek knihy, kde najdete obrazovou (ne však explicitní) nápovědu, jak na ně. K dokonalosti pak je tenhle postup doveden ve velmi vydařených soubojích s bossy na konci každého ze světů Netherworldu, kdy mnohdy člověku nezbude než se pousmát nad vtipností řešení jejich poražení, o které si drtivá většina soukmenovců Folklore může jen nechat zdát. Což už z menší části, ale přeci, platí i o flexibilnosti soubojového systému hry, kdy můžete velmi snadno řetězit po sobě útoky jednotlivých folků (máte-li dost many) a jejich vhodným výběrem si značně usnadnit život. Což tedy není od věci, protože Folklore zhruba od druhé poloviny nepatří k té velké části JRPG, kde většinu soubojů projdete s prstem v nose.

Folklore nepatří rozhodně k nějakým náročnějším hrám, ale její obtížnost jednoduše většinou neklesá pod hranici, kdy by se ze soubojů stala jen nudná rutina, nutná k levelování. Na něm Folklore ostatně příliš nestaví, byť tu samozřejmě přítomno je, nicméně v tak nějak jinačejší podobě, než je v žánru zvykem. Leveling samotné postavy je prakticky naprosto vedlejší a prim hraje levelování samotných folků. To není jednak k postupu hrou nutností, ale spíše možností, jak si ji zpestřit a druhak neprobíhá dle klasické formulky, stojící na tom, jak toho kterého folka často používáte, ale na plnění dílčích úkolů s folky, které jsou pro každého trochu jiné (absorbovat stanovené množství folků toho druhu, zabít s tímhle folkem přesně dané množství těch a těch folků, posbírat určitý počet magických krystalů apod.), byť se samozřejmě v různých variacích opakují. Výsledkem pak není jen jejich větší síla, ale kupříkladu delší komba nebo útočení ve větším počtu. Nápadité, zajímavé, zábavné. Což tedy platí i o způsobu, jakým hra využívá pohybového senzoru v Sixaxisu, právě jehož prostřednictvím vysáváte duše z těl polomrtvých folků a díky kterému si budete tak trochu připadat, jako Bill Muray v Krotitelích duchů.

Já, Folklore
Folklore tak sice pouští svůj herní obsah promenádovat se na už opravdu poměrně zastaralé a trochu ztrouchnivělé žánrové jeviště, nicméně se pak jak vidno na něm snaží sehrát představení s řadou relativně nových a v žánru neokoukaných prvků a nápadů, které je dále umocňováno uhrančivými a neokoukanými kulisami a samotným příběhem. A byť na Folklore není prakticky nic, co by nemohlo být realizováno na předchozí generaci konzolí, jako celek pak díky snaze o svébytnost představuje v mých očích první next-gen JRPG, které stojí minimálně za povšimnutí a zapamatování. Chybí ji sice ambice žánr samotný někam dál skutečně posunout, ale na jeho starých prknem plných archaismů se na rozdíl od notně hypovaného Blue Dragona nebojí aspoň přestat hrát na stokrát viděnou a obehranou jistotu a zkusit něco nového a jiného. Zkusit být tak jednoduše sama sebou a tím obdobně jako Burtonův poslední loutkový kousek dokázat, že i v rozpadajícím se mrtvém těle může s trochou snahy být pěkně živo.