CENA OKOLO 1800 CZK
Folklore – Mrtvá nevěsta

Malé, poměrně nenápadné a přesto pod povrchem poměrně výrazné a neokoukané akční JRPG na osm? Folklore je správně.
- .Atmosféra
- .Nápadité výtvarné pojetí
- .Flexibilní a zábavný soubojový systém
- .Funkční příběh
- .Příšerky
- .Výborné využití Sixaxisu
- .Technicky i koncepčně zastaralý základ
- .Podání příběhu
- .Občas neposlušná kamera
- .Nepoužitelná mapa
Cesta do fantasie …
… Tima Burtona. Tak nějak by se uznale dal popsat bezprostřední první
dojem, který dokáže v trochu kulturně protřelejším hráči Folklore velmi
snadno vyvolat. Trailery, demo a koneckonců předně i první minuty ve
hře samotné, to všechno viditelně přímo dýchá temně poetickou a zároveň
hravě bizarní stylizací, rodící velmi unikátní atmosféru, která je
takovým malým-velkým trademarkem právě Burtonových filmů, jež právě tímhle společným rysem Folklore na první pohled
okatě připomíná. Na jevišti se tu po setmění promenádují postavy, které
jako by z oka vypadly z Noční můry před Vánocemi či Mrtvé nevěsty a
samotné jeviště v podobě tajemstvím obestřené vesničky Doolin zase jako
by vypadlo z celuloidových políček Ospalé díry. No hotový Buton,
řeknete si. A první výlet do jednoho ze světů Netherworldu - místa kam
odcházejí mrtví - vás v tom jenom utvrdí. Bizarní krása, oděná v temných barvách, jejíž podoba je formována lidskými představami o ráji.
Příběh plní spolehlivě funkci tahouna ve chvílích, kdy hráč nemá moc co dělat.
Jenže jak při své cestě s dvěma hlavními postavami za poznáním minulosti hlavní hrdinky Ellen, které bytostně souvisí s poznáním tajemství a historie Doolinu, z něhož se do světa mrtvých vydáváte, začnete po stopách tajemství znalých mrtvých sestupovat do nižších a nižších světů Netherworldu, začne se první dojem pomalu a jistě vytrácet. Kolem vás čím dál rychleji umírají i ti poslední žijící obyvatelé Doolinu, poetickou, temnou a hravou stylizaci s Burtonovskou atmosférou vystřídá pomalu bezmála surrealismus a atmosféra plná tísnivé melancholie až deprese. A cestu za poznáním sama sebe, cesta za boj o podobu Netherworldu, který zdá se začíná pohlcovat Nicota. Cesta, na které budete díky dvěma hratelným hlavním postavám stát po většinu doby na obou stranách, z nichž každá svým
Odvaha pod palbou
Škoda, že stejnou odvahu,
jakou autoři Folklore našli k oproštění se od většiny mytologických a
příběhových klišé JRPG vlastních, nenašli i k odbourání řady
archaismů, které tvoří herní mantinely žánru. Přesto, že vychází
Folklore na „next-gen“ platformě, drží se v základním rámci toho již
dávno zažitého hluboko v minulosti, kdy se žánr formoval na platformách
již dlouho mrtvých. Zpátky tak jsou i na PS3 opět neviditelné bariéry,
absurdně omezené pohybové možnosti postav, striktně lineární prostředí,
nulová interakce s ním i nudné rozhovory s NPC, opakujícími stále
dokola pár vět. Díky tomu je ve výsledku adventurní stránka hry herně
poměrně nezajímavá a prakticky bez obsahu, neb ten se omezuje jen
na pobíhání z místa na místo, od jednoho NPC ke druhému, případně
z jedné lokace do druhé. Žádná explorace, žádné zajímavé rozhovory,
žádné hádanky, žádné možnosti – s výjimkou obligátních subquestů.
Zkrátka koncepčně typické JRPG, jako když vyšije. Se všemi jeho
archaismy, které jsou někdy tak trochu fanoušky žánru považovány spíš
za typické a nutné rysy, co se dají snadno překonat s vydatnou pomocí
příběhu, který je přes tyhle obsahová úskalí snadno převede a o to víc
vynikne důležitost jeho role.
Folklore je akční JRPG, takže zapomeňte na nějaké tahové či pseudotahové klikací orgie.
Folklore netrhá partu. A tak v tomhle směru příběh plní spolehlivě svou funkci tahouna ve chvílích, kdy hráč nemá moc co dělat. Plní ji dobře a spolehlivě. Bohužel to ale nedělá zrovna s grácií špičce žánru vlastní. Sám o sobě je bezesporu velmi kvalitní, výborně graduje a jeho vzájemně doplňující se podání z perspektiv dvou hlavních postav funguje skoro na jedničku, ale forma, kterou vám svůj obsah předkládá je poněkud zastaralá a lehce, no, řekněme šupácká. Místo zajímavých enginových či CGI animaček se totiž dočkáte jen statických pseudokomiksových políček, včetně bublin s textem, jejichž prostřednictví postavy odříkávají svoje většinou značně prkenné dialogy. Nápad na papíře to je sice nápad poměrně zajímavý,
Příšerky s.r.o.
Nota bene, když vás nemusí na zádech od začátku ke konci vláčet sám. Ono koncepčně sice je Folklore opravdu klasické JRPG se všemi jmenovanými archaismy žánru, ale uprostřed jimi vytyčených mantinelů dokáže rozehrát něco, na co si člověk v tomhle žánru už dávno odvykl. To „něco“ není samozřejmě nic jiného, než souboje s protivníky (dle herní terminologie folky),
které tvoří jako obvykle hlavní náplň hry, ale které jsou tentokrát
neobvykle nápadité, akční a především zábavné. Čímž se dostáváme od po
povrchu se vozících dojmů i k samotnému obsahu hry, který unikátnosti
formy – navzdory tuctovému rámci – zdatně sekunduje. Předně, Folklore
je akční JRPG, takže zapomeňte na nějaké tahové či pseudotahové klikací
orgie á la Final Fantasy (s výjimkou FFXII samozřejmě) nebo aktuálně Blue Dragon. Postavu ovládáte přímo a s nepřáteli bojujete přímo. Ovšem ne tradičními, konvenčními zbraněmi, ale přímo jimi samotnými.
|


Folklore nepatří rozhodně k nějakým náročnějším hrám, ale její
obtížnost jednoduše většinou neklesá pod hranici, kdy by se ze soubojů
stala jen nudná rutina, nutná k levelování. Na něm Folklore ostatně
příliš nestaví, byť tu samozřejmě přítomno je, nicméně v tak nějak
jinačejší podobě, než je v žánru zvykem. Leveling
samotné postavy je prakticky naprosto vedlejší a prim hraje levelování
samotných folků. To není jednak k postupu hrou nutností, ale spíše
možností, jak si ji zpestřit a druhak neprobíhá dle klasické formulky,
stojící na tom, jak toho kterého folka často používáte, ale na plnění
dílčích úkolů s folky, které jsou pro každého trochu jiné (absorbovat
stanovené množství folků toho druhu, zabít s tímhle folkem přesně dané
množství těch a těch folků, posbírat určitý počet magických krystalů
apod.), byť se samozřejmě v různých variacích opakují. Výsledkem pak
není jen jejich větší síla, ale kupříkladu delší komba nebo útočení ve
větším počtu. Nápadité, zajímavé, zábavné. Což tedy platí i o způsobu,
jakým hra využívá pohybového senzoru v Sixaxisu, právě jehož
prostřednictvím vysáváte duše z těl polomrtvých folků a díky kterému si
budete tak trochu připadat, jako Bill Muray v Krotitelích duchů.
Já, Folklore
Folklore tak sice pouští svůj herní obsah promenádovat se na už opravdu
poměrně zastaralé a trochu ztrouchnivělé žánrové jeviště, nicméně se
pak jak vidno na něm snaží sehrát představení s řadou relativně nových
a v žánru neokoukaných prvků a nápadů, které je dále umocňováno
uhrančivými a neokoukanými kulisami a samotným příběhem. A byť na
Folklore není prakticky nic, co by nemohlo být realizováno na předchozí
generaci konzolí, jako celek pak díky snaze o svébytnost představuje
v mých očích první next-gen JRPG, které stojí minimálně za povšimnutí a
zapamatování. Chybí ji sice ambice žánr samotný někam dál skutečně
posunout, ale na jeho starých prknem plných archaismů se na rozdíl od
notně hypovaného Blue Dragona nebojí aspoň přestat hrát na stokrát
viděnou a obehranou jistotu a zkusit něco nového a jiného. Zkusit být
tak jednoduše sama sebou a tím obdobně jako Burtonův poslední loutkový
kousek dokázat, že i v rozpadajícím se mrtvém těle může s trochou snahy
být pěkně živo.