PLAYERS HELP - vše pro hráče pc her

Jako již tradičně ku příležitosti vydání enormně očekávané hry jsme zvolili formát dvojrecenze. V prvním oddíle se od Davida Sillmena dozvíte o příběhu, jeho zapojení do herní mechaniky, misích a především multiplayeru. Michal Maliarov podrobně rozebere technické náležitosti a ovládání.

David Sillmen: Synonymum pro střílečku z druhé světové války se za posledních několik let přeneslo z Medal of Honor na Call of Duty. Právě tato série od Infinity Ward byla typickým prototypem tolik diskutovaného subžánru, na který odborná veřejnost dosud žehrá, masy mu ale nekriticky holdují. Základní prvky přebrala i konkurence: zcela lineární akce bez jakékoliv možnosti zabloudit, jasně dané úkoly, které se v průběhu mise pokud možno dramaticky mění, tuny vojáků, velká výdrž anonymního hrdiny a samozřejmě i trefné citáty do války zavlečených politiků či filozofů. To je CoD ve zkratce – nic víc, nic míň. A čtvrtý díl není jiný, byť se na první pohled udála jedna citelná změna – druhá světová válka byla opuštěna a nahrazena moderním konfliktem, který v době, jež se nese ve jménu zostřování mezinárodní situace, hraje na žádanou strunu.

Příběh nečerpá z žádného reálného konfliktu, byť by se umístění třeba do Iráku či Súdánu přímo nabízelo. Pokud se nad tím ale zamyslíme, podobný přístup by autorům pouze svazoval ruce. Udělali lépe, když si vytvořili válečnou situaci vlastní. Postará se o ní typický ruský separatista, který nechce než vlastní stát na území největší země světa, a aby svým požadavkům dodal patřičnou váhu, opatří si pár atomových hlavic z rozsáhlých a nejspíš špatně hlídaných ruských zásob. Potřebuje ale i čas na realizaci svého ďábelského plánu, proto požádá muslimské spřízněnce na Středním východě, aby mu zahráli do noty rozpoutáním války. Na tu západní spojenci pochopitelně musí zareagovat, naštěstí si ale včas všimnou nekalé činnosti na území bývalého Sovětského svazu. Taková situace je pro hráče ideální – bez přehnaného vysvětlování může být důležitou součástkou obou herně i vizuálně odlišných front. Opět jsme se nedočkali přehnaného vykreslení charakterů – střídavě hrajete za amerického mariňáka na Středním východě a člena britské SAS na území postsovětských republik. Emoce hledejte někde jinde.

Singleplayer je opět nesmírně strhující záležitostí a troufáme si tvrdit, že v tomto ohledu série Call of Duty ještě nikdy nebyla lepší

.

Singleplayer je opět nesmírně strhující záležitostí a troufáme si tvrdit, že v tomto ohledu série Call of Duty ještě nikdy nebyla lepší. Konečně tu příběh hraje aspoň nějakou roli, a přestože je jednoduchý, drží pohromadě a tvoří příjemnou kulisu akční jízdě. Navíc vás zavede na opravdu zajímavá místa, jako je potápějící se loď, středovýchodní města, raketové silo, ukrajinské okolí Černobylu atd. Modern Warfare je postaveno skutečně tak, aby každý okamžik byl naplněn absolutní intenzitou a adrenalinem. Prázdných míst se tady nedořežete.

VIDEO

Vše je samozřejmě postaveno na relativně primitivní akci, kdy podle mapy běžíte z bodu A do bodu D přes místa B a C. Úkoly se opět dynamicky mění, ale ani je nemusíte vnímat, stačí sledovat kompas a dostavit se tam, kde se od vás něco chce. Co, to už většinou vytušíte z aktuální situace, nebo si to prostě přečtete na seznamu úkolů. Call of Duty 4 nicméně exceluje v maskování této své typické linearity. Úrovně se zdají být prostornější než dříve, baráky lze procházet poměrně detailně – přesto jste ale jaksi mimoděk vedeni (neviditelným) koridorem. Přišlo mi však, že bylo lehce ubráno na arkádovosti – často už není možné se bezhlavě rozeběhnout a pálit na všechny strany. Především městský boj probíhá stylem od domu k domu, kdy je nutné zapojit aspoň elementární prvky taktiky.

O poznání více si zastřílíte na Středním východě, ale nemálo zásobníků vyprázdníte i v Rusku. Popravdě jsme čekali a výroky autorů tomu napovídaly, že tady půjde o mnohem plíživější styl hratelnosti. Ten se nakonec uplatňuje pouze v jediné misi, ve které na sebe hodíte dokonalé maskování a budete se krýt před opodál procházejícími jednotkami a tanky. Zcela určitě jeden z vrcholů kampaně. A ve světle toho, co jsme dosud napsali, kupodivu také jeden z mála. Přestože je totiž singleplayer naplněn bombastickou akcí, trpí nehoráznou krátkostí. Byl jsem hodně překvapen, když po nějakých šesti hodinách na střední obtížnost vše skončilo. Pochopitelně jsou tu ještě vyšší stupně, často frustrující umělé natahování herní doby ale není řešením. Zvykli jsme si na desetihodinové akce, které už jsou dnes víceméně standardem, ovšem není záhodno tuto laťku snižovat. Call of Duty 4 bez problému dohrajete za jedno delší odpoledne, a to je i při oné bezkonkurenční intenzitě prostě málo.

Hráči holdující multiplayeru to naštěstí nemusí příliš řešit, protože hlavní těžiště leží tentokrát především ve hře po síti. Té se může zúčastnit na první pohled možná nízký počet osmnácti hráčů, brzy však zjistíte, že pro pořádnou řežbu je to až až. Mapy totiž nejsou tak velké jako třeba v Battlefieldu a některé z šestnácti kousků jsou jen minimálně přepracovanými úrovněmi ze singleplayeru. Kromě klasického deathmatche a jeho týmové varianty si jistě oblíbíte i další čtyři módy. Ty jsou bezvýhradně postaveny na týmové hře a plnění úkolů, jako je umísťování/zneškodňování bomb či zabírání kontrolních stanovišť. Komu příliš nevoní arkádový model akce, může se vrhnout i jakési rádoby simulace, která však své kořeny nezapře – pouze zbraně tu mají reálnější účinky.

Multiplayerový systém je do značné míry postaven na získávání zkušeností a rozvoje postavy, což je v sérii vítané novum. Za každou akci, ať už to je prosté zabití, získání stanoviště atd., získáte zkušenosti a postupně zvyšujete svou hodnost. Postupně odemykáte výbavu a schopnosti všech pěti ve hře přítomných tříd. Vtipné na tom je, že ve výsledku si můžete vytvořit postavu vlastní, a to tak, že ji vyzbrojíte a přidělíte tři tzv. „perky“. To je celá řada opravdu originálních schopností, z nichž některé jsou pohříchu zákeřné. Třeba ty spustitelné po vaší smrti. První vám dá, poté co jste skoleni, do rukou pistolku a poslední možnost vzít sebou i vašeho likvidátora. Druhý je potom ještě lepší, kdy spolu se smrtí odhodíte granát. Ale jsou tu i obyčejnější ability typu doplňování zdraví či práce s nejrůznějšími výbušninami. V Call of Duty 4 nechybí ani nárazové bonusy, jež přichází na řadu tehdy, když se vám podaří zabít několik nepřátel za sebou, aniž byste sami zemřeli. Po třech uvidíte na mapě nepřátele, i když zrovna nestřílí (tehdy je vidí všichni), po pěti budete moct bombardovat část mapy a po sedmi vám na pomoc přiletí bojová helikoptéra.

Call of Duty 4 je opět vynikající akcí, tedy pokud přistoupíte na jeho hru, což je stále především strhující arkáda. Singleplayer nedá vydechnout a jeho design se opravdu povedl, přičemž jednoznačně pozitivně hodnotím změnu prostředí. Bohužel je extrémně krátký, za což chtě nechtě musím strhnout body. Nákup do velké míry ospravedlňuje multiplayer, takže pokud se chystáte na síť, rozhodně s nákupem neváhejte – o desítky hodin zábavy totiž budete mít postaráno. Toužíte-li ale jen po sólové kampani, je pořízení na zváženou. Na jedné straně stojí silný zážitek, který si zaslouží doporučení, na druhé fakt, že vám hra vystačí jen na jedno odpoledne. Nechť se každý zařídí podle sebe.

David Sillmen hodnotí 87%

Michal Maliarov: V roce 2003, kdy vyšel první Call of Duty (dále jen cod), se trh jen hemžil druhou světovou a každá větší herní společnost se snažila ukrojit kus z ještě horkého koláče her, dokud se dalo. Bylo však jen otázkou času, kdy se i úsek 1939-1945 vyčerpá úplně. Toho si naštěstí vývojáři z Infinity Wards včas všimli, a proto započali práce na novém dílu CoD4 s podtitulem Modern Warfare. A jak již název napovídá, děj hry se přesouvá do moderní válkou zmítané doby. Je to však přínos či nikoli?

Po kolegovi, který si vzal na paškál samotný příběh hry a mise společně s multiplayerem, se ponořím více do detailů. A začnu u umělé inteligence. Jak jistě víte, série CoD je prolezlá skripty od hlavy až k patě a díky nim jsou zážitky z přestřelek tak intenzivní. Spolu s předem naskriptovanými situacemi, od kterých byste vojáky neodtáhli ani lokomotivou však oplývají všichni také vlastní vůlí a stejnou touhou přežít jako vy. Kromě toho, že vám vaši kolegové ukazují směr, kterým se máte ubírat, to však také působí jako ona emotivní kulisa války. Pobíhají, kryjí se, pořvávají na sebe pozice nepřátel, lapají po dechu při výměně zásobníku a dokonce mají i přesnou mušku. Nepřátelé se také nehodlají nechat lacino odstřelit a jejich nepříjemným zvykem je házet granáty na milimetr přesně a ještě ke všemu na míle daleko. Po půlce hry jsem tak neustále očekával, kdy přiletí granát z druhého konce mapy.

Živě si však pamatuji jednu z misí, kde se AI předvedla vskutku dokonale. Jako dva odstřelovači jsme pronikli na obsazené území blízko Černobylu za úkolem infiltrace a odstranění nepohodlné osoby. Nebýt parťáka, nejspíše bych ani neobešel dům. Neustálá navigace, gesta, opatrné našlapování poblíž míst s vysokou radiací a poté i sprint mezi zornými poli nepřátel, to všechno mě přišpendlilo k monitoru jako můru na žárovku. Konec mise, co byl parťák zraněn a můj jediný úkol spočíval v tom dotáhnout ho na místo evakuace a vydržet do příletu vrtulníku pod neutuchajícím návalem nepřátel doteď patří k mým vrcholným zážitkům z celé hry. A to byla pouze jedna mise.

Jistě, mnohé ono přílišné skriptování odrazuje a považují to za nedostatek. Musíme si ale uvědomit, že CoD4 není o taktických postupech. Je o požitku z frenetické akce, která vás nepustí dřív, než obrazovku protnou závěrečné titulky. A co z toho, že vás autoři vedou celou hru za ručičku. Kdo to za celou životnost série nepochopil, ten ať hledá zábavu u jiných.

Za celou hru si sáhnete na 70 různých zbraní a věřte, že nechybí žádný z vašich miláčků.

Se změnou v čase se pojí i změna ve vašem batohu. Tím samozřejmě myslím zbraně. Hodně zbraní. Za celou hru si sáhnete na 70 různých kousků a věřte, že nechybí žádný z vašich miláčků. MP5, AK, Dragunov, to je jen malá část z dlouhého seznamu. Všechny zbraně navíc potkáte v mnoha různých variantách. Na některých bude tlumič, tu zase přídavný granátomet či optický zaměřovač. S sebou pak potáhnete vždy dva kusy, ale nebojte se, že byste něco neokusili. Dostanete se totiž na různá místa po celé zeměkouli a každé bude charakteristické tou kterou zbraní. Navíc je můžete libovolně sbírat od padlých nepřátel, takže si každý přijde na své. Kromě klasických kvérů budete mít k dispozici taktéž nůž pro boje na blízko a dva druhy granátů. Výběr je tedy více než bohatý.

Obrázek o hře jsme si tedy udělali - hrajeme v rychlém tempu a máme čím střílet. Všichni ale dobře víme, že bez dobrého ovládání je akční střílečka jak sprcha bez vody. Ovládáním se ničím neliší od svých předchůdců a staví především na malém počtu tlačítek, abyste se do hry rychleji dostali. Na co potřebujete celou klávesnici, když si vystačíte se čtvrtkou? A i kdybyste chtěli, v bitevní vřavě, kterou CoD4 nabízí, byste je stejně nestihli použít. Ovládání je tedy bezproblémové, citlivost myši tak akorát a v případě potíží si můžete vždy navolit klávesy vlastní.

Co ale dělá z CoD4 vrcholně atmosférickou podívanou je skvěle využité audiovizuální zpracování. Rozhodně se nejedná o dnešní špičku a na trhu najdete hned několik vyloženě hezčích her. Grafika v CoD4 ale především připravuje základnu pro zážitek, který dostanete ze hry jako celku. Čím déle budete hrát, tím více si začnete všímat detailů, které dělají z hezké hry hru ohromující. Modely postav jsou vynikající a tak ostré textury v mnohých jiných hrách nenajdete. Potěší taktéž bloom efekt při použití mířidel či jemný kouř. O modelech zbraní či vybavení vašich kolegů ani nemluvě. Při průchodu města Pripjat poblíž Černobylu vás mnohdy zamrazí v zádech a i Stalker by se mohl stydět. Po vzhledové stránce CoD4 povedlo.

Malou výtku bych ale směřoval na prostředí, ve kterém se boje odehrávají. Už jsme si možná zvykli, že je všechno kolem nedotknutelné a vrcholem interakce jsou díry po kulkách, které zůstávají ve zdech, plotech i všude jinde. V CoD4 bych ale očekával pokrok, který se bohužel nekoná. Jistě, tu a tam poletují papírky, zdi se drtí a pokud to má skript zrovna v popisu práce, tak se zboří i půlka baráku. Nic víc ale nečekejte. Jakousi kompenzací za to je ve hře implementovaná průraznost materiálů. Nyní už žádná překážka není dost dobrá a novým heslem hry je být neustále v pohybu. I přesto, že jsem o oné možnosti věděl, jsem si to ze začátku jaksi neuvědomoval. Až po chvíli hraní vám dojde, že ty zdi, za kterými se již půl hodiny kryjí nepřátelé můžete prostřelit, načež tam pošlete pár kulek a pokocháte se vypadnuvší mrtvolou. Prostřelit můžete téměř všechno kromě tlustých zdí a ocelových konstrukcí a je příjemné sledovat, jak to hře prospělo. Dalo by se to dokonce označit za klamný pocit z interakce s prostředím.

Ruku v ruce s grafikou jdou i animace, které jsou brilantní. Především pohyb vojáků či různá gesta nastolují tu pravou filmovou atmosféru. Vojáci se krčí, po sprintu dělají skluzy k překážkám (ala GRAW) a dost animací bylo věnováno i smrtelným křečím. Nejvíce si podobných maličkostí všimnete ve více klidných misích (kterých je opravdu málo). Najdou se ale i nemilé chybky. Například reakce postavy na granát, který vybouchne těsně vedle vojáka, je někdy velice zvláštní a pokud jej to náhodou zvedne do vzduchu, budete svědky zajímavé reinkarnace spider-mana. Přítomná ragdoll možnost v menu je aplikována pouze na mrtvoly (to aby se krásně dokutálely ze schodů k vašim nohám) a právě při výbuchu granátu někdy blbne.

Po zvukové stránce série vždy vynikala. Chaotická vřava je doprovázena skutečně uši rvoucími výbuchy a pokud si vezmete, že do vás létají kulky téměř ze všech stran, brzy se začnete za stolem krýt. Dabing se náramně povedl taktéž a pokud trochu ovládáte ruštinu, potkáte spoustu humorných momentů. Soundtrack pak skvěle sedne k celkovému vyznění hry. Při úvodu do každé mise hraje rockový nářez, během bojů pak hudba pružně reaguje na vyvíjející se situaci. Hudbou jsem byl opravdu velice mile překvapen. Při použití reprosestavy 5.1 tak raději nehrajte v noci. Vysvětlovat pak policii, že jste opravdu nechtěli vyvraždit půlku sídliště, by bylo dosti problematické.

Nemohu si však nerýpnout. Při všech těch skvělých zvukových výkonech zbraní jich několik druhů zní opravdu podivně pisklavě. Podobný případ jsem měl i s Maxem Paynem 2, kde Berreta zněla jako dětská petarda. Stejný problém má zde i několik samopalů, a to bez tlumiče. Jedná se ale opravdu o vadu, které si při vší té akci ani nevšimnete.

Call of Duty 4 není obyčejná hra. Je to sice krátký, ale emotivní a filmovou atmosférou přímo nasáklý nářez, který jen stěží bude na poli válečných her hledat konkurenci. Pár procent srážím především za krátkost hlavní kampaně, nulovou interakci s prostředím a pár menších bugů. Multiplayer vám však těch 8 hodin singleplayeru bohatě vynahradí. A teď mně omluvte, běžím zpátky do akce.

Michal Maliarov hodnotí 93%