PLAYERS HELP - vše pro hráče pc her

Nový Burnout sice možná nepatří k těm úplně nejočekávanějším hrám, ale vzhledem k tomu, že předchozí díly jsou v našem redakčním žebříčku postaveny opravdu hodně vysoko, čekali jsme na Paradise jako na smilování boží. Naše pocity ovšem byly značně smíšené – na jedné straně očekávání té nejdivočejší závodní akce, jakou svět viděl, ale na druhé straně obavy, co s důvěrně známou divočinou udělá koncept otevřeného města. Jak ale již můžete vidět o kousek výš, náš strach byl v podstatě zbytečný.

Jakmile se poprvé objevíte v Paradise City, máte k dispozici prakticky úplně všechno.

Nedá se sice říci, že by přechod do města, jehož všechny ulice jsou volně přístupné od úplně prvního okamžiku po spuštění hry, byl zcela bezproblémový, ale garantujeme vám, že to budete ve výsledku brát jako velmi rozumnou daň za všechny ty skvělé momenty, které vám Burnout Paradise připraví a které se začnou objevovat od prvních chvil v ulicích Paradise City. Tak například hned titulní skladba nemohla být zvolena lépe – v Paradise City od Guns n' Roses se vedle zelené trávy a krásných děvčat zpívá i o návratu domů, což na tuto hru pasuje naprosto dokonale. Uznáváme, že tento „detail“ nadchne především spíše starší ročníky, které zmíněnou kapelu pamatují ještě i v dobách její největší slávy a/nebo žijí s touto závodní sérií od prvních dílů, ale nikdo tady netvrdí, že nový Burnout měří všem stejně.

BONUSWEB VIDEO

www.youtube.com/bonusweb

Vaše putování ulicemi začíná na šrotišti, kde si vyberete svůj první vrak a vydáte se s ním k prvnímu průzkumu. V tento okamžik to sice působí poněkud násilně „stylově“, ale nemějte strach, již brzy zjistíte, že se vlastně jedná o velmi logický tah. Z toho ovšem plyne, že vaše dýchavičná herka sotva drží pohromadě, ale naštěstí je hned kousek vedle opravna, kde ji bleskurychle opraví do výtečné kondice. Nemusíte mít ovšem nejmenší strach, že vás čeká složité ladění parametrů nebo „zábavná“ minihra, v níž byste si prostřednictvím pohybů Sixaxisem sami museli vyklepat zmuchlané plechy. Nic takového – stačí pouze projet pod jakousi stříškou, která je k opravně „přilepena“ a během krátkého dynamického střihu se vaše auto hodí ze stavu téměř nepojízdné rachotiny do stavu fungl nového bouráku. Celé to netrvá déle než dvě sekundy, po nichž už zase pádíte ukrutnou rychlostí vstříc dalšímu vítězství. Tím chceme naznačit, že opravny lze používat nejen při volném průjezdu městem, ale zejména i v průběhu závodů, což je nebývale praktické zejména v režimech, kdy se každá bouračka počítá (Road Rage a nový mód Marked Man, v němž musíte dojet z místa A do lokace B, při čemž se vás snaží sejmout banda slušně dotěrných nepřátel).

Vedle opraven jsou ale po městě rozmístěny ještě i lakovny a čerpací stanice. V prvním případě je asi zřejmé, že průjezdem změníte nátěr vašeho vozu, v případě druhém si pak doplníte boost, což je opět značně praktické zejména v situacích, kdy se v závěrečném rovném úseku řítíte v balíku pěti vozů, což je situace, v níž ke tragédii není nikdy daleko. Benzinka pak představuje skutečnou spásu, díky níž se soupeřům vzdálíte a cílem následně projedete hrdinsky, slavně a s notnou úlevou. Zase až tak jednoduché to ale v reálu není. Nejen že tato „zařízení“ nejsou na každém kroku, ale hlavně si je musíte neprve najít. Na mapě se vám pak objevují pouze ty benzinky, lakovny, opravny a šroťáky, které jste již objevili v rámci průzkumu města. K bloumání ulicemi jste ale nenásilně nuceni i z několika dalších důvodů.

Když nad tím tak uvažujeme, tak úvod je vlastně snad jediným větším záporem hry.

Paradoxně jím ale není nutnost nastudovat si mapu města. Ta je totiž navržena velmi dobře, takže si člověk rozhodně nemusí pamatovat každý zdejší barák nebo zatáčku. Vtip je totiž v tom, že víceméně každá dílčí část mapy má nějaký bod, jenž se odlišuje od okolí – může to být například podivně tvarovaná nestandardní křižovatka, vlakové koleje nebo třeba nájezd na zdejší dálniční okruh. Po pár hodinách strávených v Paradise City se tak již budete poměrně dost dobře orientovat na základě kritérií typu „dojedu k té a té křižovatce a tam se dám doprava“, díky čemuž vám pak k orientaci bude postačovat i maý výřez mapy v rohu obrazovky v kombinaci s kompasem, a to nezávisle na tom, jak ukrutnými rychlostmi se budete řítit. Jo, nějaká rozumně fungující šipka by určitě taky bodla, ale na druhou stranu by se pak koncept otevřeného města uplatnil pouze v případě, že byste v závodě zahořeli touhou po alternativní trase. Takhle je alternativní prakticky každá trasa, nehledě na to, že hrubý nástin směru vám hra naznačuje zvukem blinkrů.

Vraťme se ale k již zmíněnému bloumání ulicemi. Je naprosto vynikající, že nám zde tvůrci připravili dostatek různých aktivit, takže se jízda mimo závody rozhodně neomezuje pouze na dojetí k dalšímu závodu. Mimochodem, jak již asi dávno víte, závody jsou rozmístěny na křižovatkách, takže stačí dojet k semaforům, stisknout požadovanou dvojici postranních tlačítek a během okamžiku už si to hasíte pro další slavné vítězství, případně tedy do šrotu. Každopádně ale počítejte s tím, že k vyhlédnutému závodu mnohdy ani nedojedete. Je zde totiž taková spousta postranních aktivit, že mnohdy ani nebudete vědět, co dělat dřív. Ve výsledku tak máte stále co na práci a to až do relativně dost pozdních fází hry. Po městě je totiž rozmístěno velké množství žlutých bariér a billboardů (v případě bariér jsou to rovné čtyři stovky) a v ideálním případě byste je měli všechny zbourat. Takže si tak piánko jedete a najednou uvidíte bariéru.

Zboříte ji a ocitnete se v něaké zkratce. O kousek dál vidíte další, tak jedete k ní a po chvilce zjistíte, že vás úzká cesta zavedla úplně jinam než jste původně chtěli. No nevadí, tak se vydáte znovu k plánovanému závodu. Po chvíli ale uvidíte billboard a zkrátka vám to nedá, abyste nezkusili najít rampu nebo nějaký jiný nájezd, který vám umožní zbořit i tento reklamní poutač. Mezitím docela snadno zapomenete, kam jste to původně vlastně chtěli jet a ať už si vzpomenete nebo si vyberete nějaký jiný závod, nebezpečenstím svodů z vytýčené cesty stále není konec. Čas od času se kolem vás totiž prožene nějaký namachrovaný týpek v nablýskaném bouráku a burnouťácká čest vám zkrátka nedovolí, abyste se nevydali ho sejmout. Zvláště když tentokrát se navíc jedná i o způsob, jakým se získávají nové vozy do garáže. Tedy pardon, na šroťák.

V okamžiku, kdy totiž pošlete dotyčné naleštěné auto do šrotu, máte ho k dispozici naprosto logicky na šrotovišti. Tím hlavním, co chceme tímto odstavcem říci, je ovšem skutečnost, že jednak zde nuda opravdu příliš nehrozí a jedenak že dohrát Burnout Paradise na 100% je téměř nadlidský úkol a pakliže jsme v minulých dílech považovali za vrchol zajet na zlato závody s formulemi, tak to je skutečně čajíček oproti tomu najít například všech 400 zátarasů a ještě si pamatovat, které jsou již započítány a které ne. Prostě mazec. A to jsme se ještě ani nezmínili o tzv. super-skocích, které jsou další položkou ke kompletci. Jak již název napovídá, jedná se o místa, kde je možné provést spektakulární skoky. Pochopitelně nestačí pouza najít tato místa, ale skoky i provést a ve zdraví přežít.

Za zmínku rohodně stojí i zcela nekompromisní přístup hry k hráčům. Jakmile se poprvé objevíte v Paradise City, máte k dispozici kromě aut prakticky úplně všechno. A dělejte si s tím co chcete. Úvodní seznámení je tak možná poněkud náročnější, ale jak již jednou zaznělo, je to více než přijatelná daň za skvělý herní zážitek, jenž začíná nabývat kontur hned s prvními zkušenostmi. I v pokročilejších fázích hry asi budete potřebovat v průběhu závodu hru přerušit a zkonzultovat aktuální situaci s mapou, ale není to nijak hrozné. Třeba již jen proto, že velikost Paradise City je tak akorát, abyste se tam po čase dokázali již docela slušně najít a orientovat, a nebo proto, že tvůrci velmi rozumně stanovili jen několik míst, kde se nacházejí cíle závodů. A nebudeme zase až tak moc přehánět, když řekneme, že se stačí naučit právě ta místa, kam se závodí a máte do značné míry vystaráno. Jasně, každý závod startuje z jiné křižovatky, ale v tu chvíli do hry opět přicházejí ona „význačná místa“ na mapě, o nichž byla řeč výše.

Což nám připomíná i velmi promyšlený návrh města řekněme z hlediska dopravního. Velikost města, směr ulic a zatáček, to vše má vliv na herní zážitek, respektive na volbu trasy v závodě. Hra nám ale dává mnohem více možností, čímž nemyslíme pouze tradiční zkratky, jichž je zde mimochodem množství větší než požehnané. Navíc je zde ale ještě dálniční okruh a železniční koleje, které jsou zcela ideální pro skutečně rychlou jízdu. Jejich záludnost ale spočívá v tom, že se na ně nedá vjet a zejména pak z nich sjet, kde se vám zlíbí, a tak je potřeba mít přesně zmapované, odkud kam se jede, a zda tedy bude výhodné dálnici nebo koleje použít. Neexistuje totiž mnoho případů v nichž byste zažívali větší zmar než v okamžiku, kdy s s naprosto pohodovým náskokem dojedete po kolejišti k cíli na vzdálenost dvou bloků, ale abyste sjeli zpátky dolů do ulic, tak si musíte zajet ještě slušnou štreku k místu, kde se dá z kolejí sjet. Takže bacha na to, chce to mít místopis Paradise City již vcelku slušně zmáknutý.

Stejně jako všechny zdejší zkratky. Ty totiž mnohdy vedou dost nepředvídatelně, takže se vám nejednou stane, že si ve snaze o zkrácení trasy a odlehčení od ukrutné závodní vřavy cestu „zkrátíte“ zkratkou, která vede úplně jimým směrem než ve skutečnosti potřebujete. Ne vždy si za to však budete moci sami. Pokud si myslíte, že soupeři zde budou jen útrpně čekat, až je počastujete takedownem, tak na to hodně rychle zapomeňte. Pak se totiž nebudete divit, když vás v rámci nějaké drsnější strkanice protivníci vytlačí právě do některé ze zkratek. Namísto podivování ale budete jen skřípat zuby v případě, že se bude jednat právě o zkratku vedoucí úplně jinam než by se vám hodilo. A s tím souvsí ještě jedna věc. Podobně jako se zkratkami se to má i s křižovatkami. V závodech se pochopitelně nehraje ani na pravidla silničního provozu ani na vzájemnou ohleduplnost mezi řidiči, takže se tu bojuje hlava nehlava, křižovatka nekřižovatka. Když se ale dostanete do kotrmelců těsně před křižovatkou, není nic neobvyklého, že zahučíte do jiné odbočky než jste původně měli v plánu. Následně se velmi pravděpodobně rozmáznete o svodidla nebo přilehlou zástavbu, přičemž hra vaše auto nahodí vždy do směru, v němž jste skončili a nikoliv do směru k cíli. To bývá poměrně nepříjemná věc, protože vás to stojí drahocenný čas potřebný na otáčení, ale na druhou stranu to plně koresponduje s tím, že hra vás nijak neomezuje a nechává vás plavat jak se vám zlíbí (v úvodu hry tedy spíše jak umíte). Vždyť co když jste právě tam chtěli ve skutečbnosti jet? Jo, zní to poměrně nesmyslně, ale na druhou stranu, smrt na silnicích se taky neptá, jestli jste jeli k tetě do Humpolce nebo jestli zrovna vezete kradený písek na stavbu.

V tuto chvíli tak asi není nutné se příliš zabývat technickým zpracováním. To je pochopitelně velmi dobré, přestože se dnes, kdy s námi jsou konzole nové generace již přes dva roky, nejedná o takový úžas, jaký nám ve své době přípravil Burnout 3, jenž v rámci jedné platformy znamenal téměř neskutečný pokrok oproti dílům předchozím. Bylo by ale trestuhodné zdejší grafiku včetně spektakulárních bouraček neocenit, stejně jako opět svědomitě poskládaný soundtrack, jenž je sice ne zcela inovativně laděn do podoby místního rádia, ale když už nic, tak vám jeho prostřednictvím moderátor sdělí i něco užitečných informací, které se budou hodit zejména v úvodu, kdy budete ve hře ještě trochu tápat. A když nad tím tak uvažujeme, tak úvod je vlastně snad jediným větším záporem hry. Je totiž nemilosrdný a je potřeba ho překonat. Autorům se ale podařilo pojmout hru tak, že i přes úplně nové prostředí, zde budete velmi rychle jako doma, čímž jestě více nabývá na trefnosti titulární skladba od GNR. A pak se již jedná téměř o arkádovou nirvánu.