PLAYERS HELP - vše pro hráče pc her

Jsou střílečky a jsou RPG a jsou skriptované akce a jsou virtuální pískoviště. A jsou hry, kde škatulka nehraje roli, protože operují mnohem výš. To vlastně lžeme, takových existuje minimum. Bioshock, říkáte?

Pokud bychom pro Irrational Games hledali indiánské jméno, okamžitě by se nabízelo Ta firma, co nedělá špatné hry. Za deset let existence si tým kolem Kena Levina vypracoval stručné, velice solidní portfolio titulů, co dokážou zabavit v první řadě hráčův intelekt. Nejnovější z nich se jmenuje Bioshock a jestli tu o něm čtete poprvé, potom vás zdravíme na váš opuštěný ostrov. Jako Robinsoni jste ovšem ve velké výhodě: čím méně toho člověk o Bioshocku ví, tím silnější bude přivítání v podmořské antiutopii Rapture. Za fasádou střílečky tu žije logické pokračování otázek, které Ta firma, co nedělá špatné hry, načrtla už ve druhém System Shocku. Osobní svoboda, hlad po transcendenci, podstata lidskosti - to všechno jsou středobody příběhu města světlých zítřků naruby, a když před nimi budete zavírat oči (protože se vám třeba nechce přemýšlet, je to přece střílečka...), narazíte do zdi. Bioshock je akční hrou, ale uzavřený svět Rapture byl navržen k tomu, abyste ho objevili, nikoliv vystříleli. Propadnout se bůhvíkolik tisíc stop pod mořskou hladinu je tu něčím na způsob sestupu schodištěm Weissova Domu o tisíci patrech a ne, milý čtenáři, takováhle zmínka není nadsázkou nebo kasáním se recenzenta, jak ohromně je sečtělý (není). Bioshock si srovnání s tím nejzajímavějším z ostatních médií prostě zaslouží.

A tak zatímco Weissův Mullerdóm má svého Ohisvera Mullera, Rapture je snem vizionáře Andrewa Ryana, který sem na mořské dno v obavách z jaderné války sezval elitu západní civilizace. Vědci a umělci, filozofové i strojaři, ti všichni tu měli svobodně žít a pracovat bez limitů falešné morálky nebo ideologických dogmat. Dle Ryanových vlastních slov nebylo nemožné postavit město na dně oceánu, bylo nemožné ho postavit kdekoliv jinde. "Velký řetězec bytí" je v Rapture vystřídán kapitalistickým řetězcem průmyslu a výroby a největším ideovým nepřítelem ustanovuje Ryan parazita - toho, kdo se na řetězci jen přiživuje, netvoří jeho články. Taková utopená utopie si ovšem říkala o katastrofu a v případě Rapture byl jejím katalyzátorem objev látky ADAM. Skrze ADAM získali obyvatelé města příležitost dotknout se svých genů a tím i vytoužené dokonalosti. Cena? Zpřetrhání posledních vazeb na příčetnost světa nad hladinou. Rapture se zhroutilo samo do sebe.

Obrázky ze hry

Detail obrázku

«»

Déjà vu

Ta firma, co nedělá špatné hry, vás staví do povědomé situace: vstupujete nezkaženi do světa, co se zkazil velmi důkladně. Proto ty řeči o duchovním nástupci System Shocků, ovšem s jedním zásadním rozdílem: kde stanice Citadel i kosmická loď Von Braun představovaly "mrtvá" místa, Ryanovo město stále prežívá. Nevídaná vyzrálost námětu posouvá Rapture mimo kontext, v jakém jsme uvykli střílečky hrát, a to přesně je rozdíl, který dělá z Bioshocku - na letmý pohled jen další Hry, kde v hezké grafice střílíte jakési ohyzdy jako tisíckrát předtím - neopakovatelnou záležitost. Bioshock si nebere servítky a neucukne ve chvílích, kde by se jiná hra dávno klepala strachy z tlaku vydavatele, nepochopení publika, ignorantství politiků. Když jsme v redakci konfrontovali své zážitky z Rapture, často se tyto významně rozcházely a často byla na jejich konci odlišná zkušenost, odlišná emoce. Dantovská cesta podsvětím zůstává lineární, ale co na ní zažijete odvisí zcela od vašeho přístupu k hraní. Bioshock je tedy střílečkou asi tak, jako je Tanec v temnotách muzikálem: jistě, tančí se v něm a zpívá a ty písničky jsou neuvěřitelné, jenom celkový význam jde za rámec žánru, za rámec jednoho typu zábavy (jednoho typu hratelnosti). Bylo by na místě ztratit něco slov o vnitřnostech města pod vodou, o vztahu látky ADAM a sestřiček, sestřiček a Velkých tátů, o Sanderu Cohenovi a jeho životním díle --

-- už takhle čmářu do příliš tenkého ledu. Síť vztahů a závislostí uvnitř města skládá dohromady ekosystém umělého pekla a každé z jeho oddělených "pater" by vydalo na samostatnou úvahu. Hra vás staví před rozhodnutí, která nezamrzají na volbě A nebo B, nespočívají ve stisku jedné klávesy, donutí vás skutečně přemýšlet. Jako recenzent jsem odsouzen k tanci mezi náznaky a ty stěží vykreslí Bioshock v plné síle, jenže prozradit víc, připravil bych vás, nejmilejší z čtenářů, o ten šok v názvu. Asi budeme muset vsadit na vzájemnou důvěru; mohli byste mi laskavě na moment věřit?

Ono je totiž jednoduché postavit se k osudu Rapture s cynickým úšklebkem a nepustit si utrpení tamních obyvatel k tělu (je to přece střílečka...), ale bude to jako jít do kina se zavázanýma očima. Sice chrabrá, ale stále jen póza.

Líní líni líně sní...

...zatímco vy se snažíte nikoliv jen přežít, ale především se nezbláznit. Z Rapture neexistuje cesta ven. Každý záblesk naděje záhy mizí pod valícím se proudem vody a ryby se jen culí od žábry k žábře. Když zemřete, oživí vás nejbližší klonovací stanice. Nikam! Na Té firmě, co nedělá špatné hry, je fascinující, jakým způsobem bere na zteč žánrové konvence. Ve střílečkách je výzva se vyhnout smrti, tady vás za smrt nikdo netrestá; potrestat se můžete jen vy sami. Požitek z hraní Bioshocku nespočívá v likvidaci nepřítele, jako to známe na milión způsobů odjinud, až se z požitku stává řeznická rutina, ale v nacházení řešení dynamicky se vyvíjejících situací. Deus Ex, pamatujete? Konstantní oživování je sice dvousečná zbraň, dovolí vám nepřítele unimrávat do aleluja, ale to už je pak čistě na vás, jestli se chcete hrou pronimrat, nebo ji hrát. Oproti quicksave orgiím má navíc systém tzv. Vita-chambers opodstatnění v konceptu hry a to je jednoznačné plus pro ponor do atmosféry Rapture. Hra je díky Vita-chambers (jejichž přísnější variantu ostatně potkáte už ve druhém System Shocku) maximálně plynulá a zároveň nepostrádá míru obtížnosti dostatečnou i pro veterány Tau Ceti (za takového se ostatně sám počítám). Hřát v dlani poslední čtyři náboje do brokovnice, zatímco naproti přes sál řve Velký táta bolestí a vztekem, je kupodivu mnohem napínavější takhle, když máte šanci vyzkoušet novou strategii bez Damoklova meče nahrávací obrazovky nad hlavou. V jiné hře rezignujete na nový nápad a prostě jdete do akce s tím, co znáte, Bioshock vás naopak přímo nabádá k tomu být kreativní a improvizovat. A čím víc o tomhle jistě kontroverzním požehnání zdánlivé nesmrtelnosti dumám, tím zřetelnější je mi fakt, jak moc tu hráči rozvazuje ruce.

A že mají co na práci!

Všechno začíná pozvolna: průvodce Atlas vás seznámí s plasmidy, genetickými úpravami, které z vás udělají skutečného boha. Skutečný bůh pak může v Rapture metat oheň i mráz (Dark Messiah! volají pochybovači), pracovat s telekinezí (Gravity gun! řvou jako pominutí), obracet nepřátele proti sobě (é, nějaké RPG?), může se zneviditelnit (ticho), klást vzdušné víry (cvrčci) nebo hýčkat v zápěstí roje vos. A to jsem vyjmenoval šest plasmidů ze zhruba sedmdesáti, kam se dál počítají desítky "gene tonics" (s ledem prosím, díky), pasivních bonusů, jejichž rozptyl vám dovolí se úzce specializovat třeba jako dělník hasáku nebo nedotknutelný slídil. Výsledné taktické možnosti ve virtuálním prostoru moderního enginu si domyslete sami. Navíc genetickým čarováním to ani zdaleka nekončí! V Rapture lze fotografovat, funguje to na způsob výzkumu ve druhém Shocku a odemykají se tak speciální toniky, lze tam skrze naprosto luxusní variaci na Pipemanii hackovat (PIPEMANIA!!! probrali se pochybovači) kamery, strážní věže, lékařské stanice, automaty na cokoliv; lze sbírat součástky a vyrábět z nich vlastní tohle nebo ono, lze upravovat zbraně a klást pasti... až se člověk nakonec neubrání podivu nad tím, co celé ty roky koumají Gabe Newell & spol., že u nich jde jezdit v bugině a baterka ve druhé epizodě vrhá stín. Žjóva!

Kdybych se nestaral / cítil bych se stejně?

V Bioshocku se nové zároveň potkává se starým; odloženým i zapomenutým. Rapture je (zcela) vlhkým snem poválečných inženýrů, ale stejně tak odkazuje ke třicátým letům nebo Kapitánu Nemovi. Míchá rodokapsovou estetiku a cit pro filmové napětí, a když jdete jeho promenádami, vzpomenete si možná na Ritu Hayworthovou a taky Fritze Langa. Původní jsou nejen dekorace, ale i samotní obyvatelé Rapture, každý po svém nějak zaměstnaní, hluboce soustředění a daleko za hranicemi rozumu. Znetvořené femmes fatales visí za rybářské háky z plesnivějících stropů, prozpěvují si dobové šlágry a jejich hlas se rozléhá chodbami přes zurčení všudypřítomné tekoucí vody. Muži v potrhaných oblecích cesťáků vám hrubě nadávají nebo naopak prosí o laskavou společnost v prostředí absolutního zmaru, spílají svým otcům a odvolávají se k Ježíšovi. Potkal jsem cosi, co bývalo krásnou ženou, plakalo to nad rakví svého manžela - dokázali byste v takovou chvíli stisknout spoušť? Nemusíte. Tunu atmosféry ždíme hra z reproduktorů v té nejlepší tradici školy Erica Brosiuse (fungoval tu jako zvukový konzultant) a prostorové kanály využívá k věcem, kterých ozvěny budete v hlavě slyšet ještě hodně dlouho po závěrečných titulcích (klíčové slovo: Héfaistos). Výtečný soundtrack Garryho Schymana doplňují staré (a trefně vybrané) fláky od Bobbyho Darina, Sinatry nebo Billie Holiday, své místo tu najde i Čajkovskij. Velká investice podepsaná 2K ze hry postě cáká, a když si dobrák Levine pochvaloval, že konečně mají zdroje potřebné k realizaci svých představ naplno, nebyly to prázdné žvásty.

Veliká škoda je potom fakt, že samotné vydání Bioshocku distributor zkazil na několik způsobů: objevily se problémy s aktivací (už bylo potvrzeno, že časem dojde k jejímu kompletnímu zrušení), zmatek kolem netradičně zpracovaného širokoúhlého režimu, časté padání a vůbec kiksy, co sice netrápí majitele Xboxu 360, ale tím spíš nakrknou každého majitele PC (autora této recenze nevyjímaje - nadával jsem od plic a nebývale hlasitě).

ALE

JENŽE

Přešlapy na startovní čáře pominou, obsah zůstane. Bioshock je natolik vepředu v podání konzistentního, mládeži nepřístupného příběhu, natolik vepředu ve spojení hratelnosti s autentickou zkušeností fiktivního místa, že srážet body za malichernosti by bylo... inu, malicherné. Tohle je monolit, lidé drazí, tohle je sám Velký táta, Mr. Bubbles!, a vyvrtá vám do paměti svůj monogram, ať si ho zapnete ve widescreenu nebo na sedmnácti palcích, zítra nebo za deset let. Můžete odmítnout - váš vkus váš hrad. Může se vám nelíbit maglajz inspiračních vlivů a žádný plasmid s tím nic nenadělá. Můžete spekulovat, jakému tlaku jsou vystavovány mrakodrapy Rapture, můžete se ušklíbat nad faktem, že v takové hloubce potkáte velrybu. Můžete pukat vzteky nad absencí torza a nohou hráčovy postavy (a jejího stínu) a můžete nadávat komu chcete, že Bioshock není Tou hrou, jakou byste si zrovna vy chtěli zahrát. Můžete ho nechat plavat, ale potom vám podle nás uplave zážitek, jaký nemá v herní historii obdoby. Psal jsem, že Bioshock je akční hra, ale Bioshock je především důkaz, že hry bez rozdílu žánru dokážou stejný přesah, jaký nabízí kvalitní literatura nebo film. Být filmem Bioshock, patrně by si tykal s Dark City a Brazil. Být Bioshock kniha, ruku v ruce by ji psali Verne s Lovecraftem. Chce se ještě někomu volat, že Je to přece střílečka? Nechám vás při tom. Dark Forces byla střílečka, Terminator: Future Shock byla střílečka, a nijak to nebránilo faktu, že šlo o výjimečné záležitosti. Bioshock je ta nejlepší střílečka, jakou jsem kdy hrál.

Ken Levine prodal Irrational Games, aby zajistil její dokončení. Co na tom, jestli se v důsledku takového kroku Irrational přejmenovali na 2K Boston nebo třeba Vilkrk Mangrový. Pořád zůstávají Tou firmou, co nedělá špatné hry.