PLAYERS HELP - vše pro hráče pc her

Upřímně řečeno, do této hry jsem příliš nadějí nevkládal. Od prvního oznámení sice vypadala setsakramentsky dobře, ale tématika středověku mi jakožto historikovi-ignorantovi, potažmo fantasy ignorantovi, byla vždy zcela volná, dokonce spíš i přímo odporná. Navíc má hru na triku Ubisoft, z jehož produkce mě tradičně neoslovuje prakticky nic – Clancyovky jdou zcela mimo mě, z Raymana udělali toto a nijak mě neoslovil ani znovuzrozený Prince. Assassin's Creed jsem tak zkusil víceméně pouze ze zvědavosti, abych si potvrdil, že hry od Ubisoftu mě opravdu nadchnout nedokáží a že chyby, které hře v recenzích vytýkají světové magazíny, jsou skutečně ostudné. Nakonec jsem u hry ale strávil několik desítek hodin, po nichž musím částečně radostně a částečně zahanbeně zvolat: „Vše zapomenuto, Ubi!“

Jak je asi patrné, hra mě doslova nadchla, a tak považuji za vhodné odbýt si všechny zápory hned zkraje, abych se pak mohl věnovat tomu, co je na hře vynikající. Takže asi takto, pokud jste četli nějaké zahraniční recenze a podivovali se nad podivnými chybami, pak vězte, že vlastně všechno je pravda, to se nedá popřít. Takže ano, náplň hry je po čase jednotvárná, ano, dochází tam k poměrně dost nesmyslným situacím a ano, párkrát mi hra i zatuhla, ovšem zde je potřeba poukázat na fakt, že jsem nehrál prodejní ale recenzní verzi na novinářské verzi konzole. Snad možná jen s výtkami na adresu soubojového systému bych nesouhlasil – zdál se mi totiž velmi slušný a pro potřeby této hry prakticky ideální.

Celkový vizuální dojem, to je jedna velká pastva pro oči.

Pokud bych měl jednotlivé chyby rozebrat podrobněji, úplně nejvíce mě štvalo něco, co bych nazval jako „detekci konfliktů“. Jak bude popsáno později, je potřeba zde být co nejvíce nenápadný, čehož se dosahuje různými prostředky, přesto ale po vás občas stráže vyjedou doslova nadzvukovou rychlostí. Člověk by to ještě chápal třeba ve městě, kde se to dá „svalit“ třeba na to, že si o vás jednotlivé hlídky řeknou, ale když projíždíte krajinou mezi městy na koni a zjistíte, že pro bezpečný průjezd kolem stráží je potřeba jet doslova krokem, pak to nepůsobí příliš dobře. Sranda je, že stačí třeba i stát na místě v zorném poli strážců a pustit „zpomalovací“ tlačítko, aniž byste se rozjeli, a už začne pípat varovný signál. Vskutku divné. Podobných nedotažeností je ve hře docela dost, ale přinejmenším v mém případě se ve výsledku jeví jako zcela nicotné.

Assassin's Creed totiž hned od prvních chvil na člověka dýchne takovou atmosférou, že jsem si chvílemi připadal jako v nějakém velkovýpravném filmu zpracovávajícím biblické příběhy – možná je znáte, běží každé Vánoce v nočních hodinách poté, co všechny televize v hlavním vysílacím čase protočí Troškovy nesmysly. I když od prvních chvil vlastně ne. Začínáte totiž jako obyčejný barman, kterého drží v laboratoři čistě jen proto, že z jeho DNA zkoumají historické události. Váš předek byl totiž ve středověku nájemným vrahem a z vaší DNA se vědátor se svou asistentkou snaží získat potřebná data s odůvodněním, že právě do DNA se mimo jiné zapisuje i historie předků. Laboratoř je naprosto odporná a to jak designem, tak i co se týče grafického zpracování, ale až se po absolvování tutorialu dostanete prostřednictvím speciálního výzkumného přístroje ve vzpomínkách konečně do města, kde sídlí klan vašeho ultraprapředka, začne se blýskat na lepší časy. Městečko sice taky není úplně z nejhezčích, ale alespoň můžete obdivovat pohyby a celkovou propracovanost Altaira, což je právě onen váš předek a ve skutečnosti pravý hrdina hry.

Až splníte několik prvních úkolů stále ještě víceméně tutoriálového ražení, dostanete se konečně mimo město, kde začnete zjišťovat, že grafika hry bude asi opravdu hodně slušná. Skvělé scenérie střídají jedna druhou a to ještě netušíte, kam až se vám zakutálejí oční bulvy v okamžiku, kdy dorazíte do Damašku. Ztvárnění tohoto města je totiž tak skvělé, že snad ani nelze popsat. Křivolaké uličky se zde kroutí v neskutečných labyrintech plných lidí a stačí vyskákat na nějakou vyšší budovu a získáte představu i o jeho rozloze. Mimochodem nádherných výhledů si ve hře užijete do sytosti, jelikož jedním z elementů hry je šplhání na vysoké věže, odkud se rozhlížíte a na základě toho doplňujete mapu (ve skutečnosti je podrobnost mapy víceméně nepotřebná, vystačíte s určením směru a navigací v rohu obrazovky) a zjišťujete, kde se co děje, jinými slovy objevujete úkoly. Takováto města jsou navíc ve hře tři, vedle Damašku ještě Jeruzalém a Acre (česky tuším Akkra), přičemž právě pouze Acre mi připadalo poněkud méně atraktivní, jelikož působí tak trochu jako klasická evropská představa středověkého města. Pokud se ale oprostím od osobního vkusu, jsou všechna tři města jedním slovem fantastická.

Vedle měst a již výše naznačeného skvělého ztvárnění hlavního hrdiny dokáže grafika ohromit i ztvárněním prostoru mezi městy, zde nazvaného jako Království, a v neposlední řadě i skvělými efekty. Nemáme teď na mysli nejrůznější „hi-tech shadery“ a podobné věci, ale třeba velmi věrohodné ztvárnění stínů. To si takhle jdete ulicí a najednou je celá scéna znatelně tmavší. Koukáte co se děje a ono hle, to akorát mrak zastínil slunce. Po chvíli odpluje a zase se rozjasní. Nebo si to třeba štrádujete po střechách a před očima se vám mihne stín ptáka. Podíváte se nahoru a vidíte, že jste v blízkosti věže, která slouží jako „rozhledna“. Návštěva těchto věží je jedním z jakýchsi „miniúkolů“, přičemž ty, kde jste ještě nebyli poznáte vedle mapy i podle toho, že kolem ní krouží orel. Grafice se dají vytknout občasné záškuby, které ale nemají na hratelnost žádný vliv, třeba i občasné prolínání polygonů nebo ne zrovna dokonalé chování splývavých oděvů „civilistů“ v ulicích, ale celkový vizuální dojem, to je jedna velká pastva pro oči.

A na rozdíl od mnoha zahraničních recenzentů si nemyslím, že by na tom hratelnost byla hůře. Jistě, různých typů nepovinných úkolů mohlo více, a to i podstatně, takže po takových čtyřech epizodách přijde pocit, že to je pořád to samé, ale ani po této době se mi hraní Assassin's Creed nepřejedlo. Úkoly zde totiž fungují tak trochu jen jako doplněk k procházkám městy. Splníte úkol, odemknou se další a než k nějakému novému dojdete, tak se kocháte krásami města či jeho okolí, zkoušíte nejrůznější věci a po chvíli jen tak mimochodem splníte další úkol, na který cestou narazíte. Jasně, nefunguje to úplně přesně takto, ale spíše je výstižnější tento popis, než že by se jednalo o ukrutnou honbu za plněním misí, i když i tímto způsobem se zde dá hrát. Hru si tím ale pravděpodobně dost zhnusíte, takže nedoporučujeme.

Díky promyšlenému bojovému systému se totiž rozhodně nejedná o nějakou sekanici, ale boje jsou zde vedeny naopak s velkým rozmyslem.

A co že je náplní zdejších misí? Po všem možných masivních preview asi jen málokoho překvapí, že hlavním cílem je zavraždit nepohodlné osoby, které nějakým způsobem škodí celé společnosti. Není to ale o tom, že u něj zazvoníte u dveří a až vám otevře, tak ho zapíchnete. Každá úkladná vražda si totiž žádá přípravu. Po příchodu do města, respektive do některé z jeho nově přístupných čtvrtí tak je potřeba nejprve zmapovat situaci, to znamená vylézt na „rozhlednu“ a podívat se kolem. Poté se vám na mapce objeví i ostatní věže plus pozice spřátelené „kanceláře“, kde naberete úvodní informace, kde hledat člověka, po němž jdete, případně pár dalších úkolů jako například pomoc některému z obyvatel metropole. Z úkrytu se vydáte zpět do ulic města, případně na jeho střechy, a jdete zjišťovat další info ohledně vaší budoucí oběti, jako například, kde se kdy vyskytuje, případně kde má svou rezidenci a podobně. To se děje jednak prostřednictvím odposlechů, kdy si sednete na lavičku a posloucháte, co si vyprávějí lidé, kteří o vašem cíli něco vědí, a jednak prostřednictvím kapesních krádeží, kdy nejprve opět vyslechnete rozhovor a poté sledujete jednoho z dvojice, abyste mu následně vytáhli z kapsy potřebný dokument. Tato přípravná fáze je asi nejzábavnější částí celé mise, jelikož si při ní projdete město, splníte nějaké ty vedlejší úkoly a celkově vás nic nenutí někam spěchat.

Pak následuje samotný akt úkladné vraždy, kterou je sice potřeba lehce promyslet, abyste se k oběti dostali do potřebné blízkosti a pozice tak, aby se práce zdařila, ale víceméně se jedná spíše o jakýsi druh rutiny. Prolitím krve to ale ještě nekončí, protože vražda na veřejnosti vždy vzbudí dostatek pozornosti jak u civilního obyvatelstva, tak u stráží, a proto je potřeba ještě utéct a skrýt se opět v prostředí „kanceláře“.

V tomto případě, ostatně stejně jako v případech, kdy vás stráže pronásledují v průběhu první fáze mise, je asi nejlepším řešením útěk na střechy. Na ně umí Altair vyšplhat velmi obratně a ladně a to víceméně kdekoliv. Zdejší domy jsou totiž ztvárněny tak, že lezení po různých římsách, výklencích či oknech zde působí naprosto přirozeně, a i proto tedy budete s největší pravděpodobností trávit většinu času nad úrovní ulic. S minimálně stejnou nonšalancí je totiž ztvárněno i přeskakování z jedné střechy na druhou a pohybové vlastnosti Altaira vůbec jsou značnou lahůdkou. Umělá inteligence nepřátel ale není z nejhorších, a tak ani na střechách nebudete mít vyhráno, protože tam za vámi pronásledovatelé dokáží vyšplhat rovněž. Záchranou jsou pak například jakési podivné boudičky na střechách, do nichž je možné se schovat, pokud jste mimo zorné pole pronásledovatelů. Působí sice dost divně, že mnohdy nepřátelé doběhnou až k boudě, do níž jste vlezli, a nenapadne je podívat se dovnitř, ale na druhou stranu je to holt jedna ze skrýší, tak tímto způsobem holt i funguje. Navíc je dobře vidět, takže se dá i při rychlém úprku nějaká najít, a proto tuto částečnou „demenci“ nepřátel přehlížím.

Dost míst pro úkryt skýtají ale i ulice, kde je možné zalézt například do kupy slámy, která zároveň slouží i jako „přistávací plocha“ pro sestup z vysoko položených míst. Altair vystřihne z výšky několika desítek metrů ukázkovou šipku přetočenou následně do neúplného salta, a vy tak nemusíte dolů zdlouhavě sestupovat vlastními silami. Vedle slámy zde pak je možné ukrýt se na lavičce mezi sedícími lidmi nebo se díky bílému ohozu přimotat i ke skupince modlících se mnichů. Modlení ale můžete předstírat i samostatně, ale v tomto případě se jedná spíše o prostředek pro snížení pozornosti stráží. A jako poslední pomoc při útěku jsou zde skupinky jakési domobrany. Pokud na ulici uvidíte stráže, kterak obtěžují některého z občanů, asi nebudete dlouho váhat a vydáte se mu s mečem na pomoc. Poté, co všechny otravné vojáky vyvraždíte, se vám dostane děkovné řeči a poblíž se objeví skupinka mužů, která pak následně v případě potřeby zdrží vojáky, kteří po vás půjdou. Na první pohled špatné je, že mniši i domobrana jsou stále na stejných místech, ale na stranu druhou je díky tomu máte označeny v mapě, což se při útěku hodí víc než hodně, zejména proto, že víte, kterým směrem se ve spleti ulic máte vydat. V ideálním případě to pak vypadá tak, že proběhnete kolem „chlapů na vaší straně“, kteří zdrží vojáky ve vašich patách. Tím se jim ztratíte z dohledu a upalujete k nejbližším mnichům, kde „splynete s davem“ a protivníci vás již nenajdou.

Z toho nám ale tak nějak vyplývá, že slibované „davové scény“ se zase až tak nekonají. Když pomáháte lidem v nouzi, objeví se skupinka domobrany nebo mniši, ale že by se město vyloženě postavilo na vaši stranu, toho jsme si tedy zrovna moc nevšimli. Navíc vás spíše naopak budou štvát žebráci, kteří se vám za každou cenu budou stavět do cesty, a blázni, kteří do vás strkají, když kolem nich procházíte. Naštěstí je ale snadno poznáte již podle vzhledu, takže je mnohdy zvládnete obejít větším obloukem. Tímto obloukem se pak dostáváme k prakticky jedinému záporu grafického zpracování a sice ke skutečnosti, že civilní obyvatelstvo nepobralo příliš mnoho typů postav a obličejů, takže není žádnou výjimkou, že potkáte na ulici chlapíka a po deseti metrech chůze potkáte jiného, který ale vypadá úplně stejně jako ten předchozí. Při množství lidí v ulicích je asi jedinečnost postav zcela vyloučena, ale přesto mohli autoři do hry vsadit o něco více modelů.

Když dojde na akci, máme zde další hojně kritizovaný element, jenž si ale osobně nemohu vynachválit. Díky promyšlenému bojovému systému se totiž rozhodně nejedná o nějakou sekanici, ale boje jsou zde vedeny naopak s velkým rozmyslem. Nepostradatelnou věcí, zejména v okamžiku, kdy čelíte většímu počtu protivníků, je krytí. Údery jsou vedeny rozumnou rychlostí, takže těžkým mečem nemůžete mávat jako párátkem, přičemž ale i zde je možné vytvářet rychlá komba. Pokud v okamžiku, kdy váš meč narazí na ten soupeřův, stisknete znovu tlačítko pro úder, Altair plynule naváže dalším seknutím. Příjemné je, že není nutné, aby každá rána ťala přímo do živého, protože protivníka lze několika údery i přes kryt rozhodit, případně povalit a následně ho dodělat. Pro tyto účely jsou zde výpady rychlé, ale slabší, a silné, ale pomalejší, a k tomu je možné ještě protivníka uchopit neozbrojenou rukou a někam s ním mrštit. V boji proti přesile se ale nejvíce uplatní protiúdery, kdy držíte kryt a ve správném okamžiku výpadu soupeře stisknete úder. Následuje velmi efektní přiblížená animace kontrovací techniky, v níž Altair nepřátele propichuje, zařezává a nebo jim dá třeba jen herdu do zubů. Jistě, časem se to naučíte a stane se z toho opět tak trochu rutina, zvláště když ke konci hry přibývá soubojů i protivníků, ale přesto mě to bavilo až do samého konce.

Předchozí odstavec popisoval boj s mečem, ale jsou zde i nějaké ty zbraně na delší vzdálenosti a především pak skryté ostří na levé Altairově ruce. To sice využijete ponejvíce při vraždění cílů misí, ale dát si občas nějakou popravičku osamoceného vojáka na střeše, k němuž se přiblížíte zezadu, to má rovněž své kouzlo. Ale dojde i na čisté pěsťovky. V některých úkolech je totiž potřeba vyposlechnout si nějakého člověka a poté ho sledovat někam na odlehlé temné místo, kde mu pěstí nakládáte tak dlouho (zhruba tři rány), než vám vyklopí potřebné informace. Těžko sice hádat, proč ho musíte mlátit ručně, když ho nakonec stejně automaticky zabijete, ale je jasné, že kdybyste ho napoprvé hned zapíchli, asi byste se toho moc nedozvěděli :-).

O dech beroucí grafice již nemá příliš smysl psát, ale zmínka o zvucích rovněž nesmí chybět. Jedná se totiž o další „zápor“ hry. Zvuky i nevtíravá hudba jsou naprosto v pohodě, ale „slabinou“ je dabing. Ten je sice rovněž maximálně v pohodě, ale je příliš dnešní. Zdálo se mi, že postavy mluví příliš současným jazykem, což mi při nádherně dobovém dojmu z celé hry připadá trochu škoda. V případě extrémní dokonalosti si totiž představuji, že by se ve hře mluvilo jazykem, kterým se v dané oblasti v daném čase mluvilo doopravdy, a angličtina by zde byla přítomna pouze ve formě decentních titulků. Takový mix jazyků v Jeruzalémě, to by zkrátka muselo být dokonalé (i když zdá se mi, že jsem zde zaslechl němčinu?). Zdejší postavy sice zhusta mluví s přízvukem, ale když si představím, jak skvělý by byl dojem s dabingem v originále, tak mě to zase až tak neuspokojuje. Holt, s jídlem roste chuť.

Celkově je toho tedy docela hodně, co lze této hře vytknout, ale každá jednotlivá chyba se v kontextu celé hry jeví jako naprosto malicherná. Assassin's Creed totiž disponuje slušnou hratelností okořeněnou navíc tak autentickým „feelingem“, že se ještě několikrát v duchu budu muset omluvit za Ubisoftu, že jsem se odvrátil od víry v to, že i on dokáže ještě stvořit hru, která mě bude maximálně bavit a pohltí mě nepřetržitě na několik dní. Takže ještě jednou: ano, hra není příliš pestrá, co se týče úkolů a postupem času se stává lehce stereotypní a ano, vznikají zde mnohdy značně paradoxní situace. Ale celkově má tato hra tak masivní náboj a atmosféru, že všechny zdejší nedostatky zkrátka musí být odpuštěny. Dokonce jsem dopadl tak „potupně“, že náš redakční historik teď čelí lavině mých dotazů na dobové reálie a souvislosti. Mimochodem, pomalu začíná dávat dohromady článek, v němž se podívá na historickou věrohodnost Assassin's Creedu a podobné „věci okolo“. Pro mě osobně je pak tato hra největším překvapením tohoto roku a v letošním osobním žebříčku ji řadím hned za Bioshock.